Filosofky a psycholožky, která v asijsko-pacifické oblasti aktivizuje místní komunity v péči o osoby s duševními potížemi, jsme se zeptali, co ji přivedlo k jejímu celoživotnímu zájmu o psychiatrii a psychické zdraví. Ve videorozhovoru na konci článku pak podrobněji rozebírá koloniální vliv na podobu indické psychiatrie a to, jak konkrétně funguje její odpověď na tamější situaci – organizace Bapu Trust.
Proč jste se vůbec začala zajímat o psychiatrii?
Ke kritice psychiatrie, spíše než k psychiatrii, mě přivedla osobní traumatizující zkušenost s indickými léčebnami v šedesátých letech, když jsem byla asi pětiletá holčička. Mou matku, která byla podle veškerých měřítek velmi výjimečná osoba, označili za blázna, a byla tak vláčena po různých psychiatrických institucích. Zkušenost s tímto takzvaným šílenstvím a psychiatrickým systémem v čerstvě dekolonizované zemi zanechala hluboké stopy na mém vlastním duševním zdraví, takže když mi bylo asi třicet pět, sama jsem byla stižena duševní nemocí. Zážitky z dětství mě tak přímo donutily, abych se v životě nezabývala ničím jiným než porozuměním tomu, co je duševní zdraví a proč vypadají psychiatrické instituce tak, jak vypadají.
V Indii existují už zhruba dvě stě let a koloniální podobu měly i tehdy, v šedesátých letech minulého století, přestože se Indie v roce 1947 stala nezávislou. V zemích původního Commonwealthu existoval soubor zákonů, který státu umožňoval zavírat lidi proti jejich vůli v těchto institucích. Tahle koloniální praxe byla uvalována především na chudé ve městech, lidi postižené leprou, lidi považované za tuláky či bezdomovce či tradiční léčitele. Praxe nedobrovolného zadržení pokračuje ale i dnes a koloniální rámování nadále ovlivňuje politiku duševního zdraví v indo-pacifické oblasti.
Jakou diagnózou trpěla vaše matka? Šílenství je hodně obecná kategorie i podle západních měřítek…
V Indii existuje spousta přístupů ke spirituálním zkušenostem. Lidé, kteří žijí svou zbožností a vírou v nějakou transcendentní bytost, jsou někdy považováni za svaté, někdy za léčitele, a jindy za blázny, kteří slyší hlasy a je třeba je léčit. O mojí matce si někteří členové rodiny mysleli, že je šílená, a tak podstoupila lékovou terapii schizofrenie antipsychotiky první generace – tehdy to byla novinka –, které ji naprosto vyřadily ze života. Utíkala z domova a z nemocnic a žila v chrámech, kde se mohla modlit a žít svou zbožností. Ale co mé matce vlastně bylo? To záleží na filtru, skrz který na ni budeme nahlížet.
Na fyzicky postižené dítě, například s náznakem nadpočetné končetiny, by bylo v Evropě nahlíženo jako na hendikepované, ale v Indii ho lze považovat za bohyni, matku Durgu, a požádat místní vládu, aby ho uznala za boha. Normalita je vždy relativní.
Považovala se vaše matka za zbožného člověka, v sanskrtu zvaného „bhakta“?
Určitě tak o sobě uvažovala. Moje matka spatra skládala náboženskou poezii v sanskrtu, něco bylo dokonce publikováno její rodinou, a lidé tedy její verše používali při vlastních modlitbách. V mnoha indických tradicích existuje koncept osobního boha. Indie je v otázce náboženské praxe skutečně pluralitní. Existují formální náboženství jako hinduismus, dvaita, advaita, mnišské kultury, které jsou mnohem osobnější a reflektují to, že lidé chtějí žít v ústraní, a pak tu je kultura bhakti, založená na hluboké zbožnosti a spojení s osobním bohem. Matka se přirovnávala k básnířce a světici Míra Báí. Sama se hlásím k jiné světici z Kašmíru, Lál Déd, která žila velmi podobným způsobem jako moje matka, a přitom Lál Déd byla prohlášena za svatou, a moje matka zavřena do léčebny…
V Indii se stále objevuje celé spektrum způsobů života, které by z hlediska západní představy duševního zdraví byly přinejmenším diskutabilní. Jaký je váš osobní přístup ke spiritualitě?
Vyrostla jsem v rodině, která měla spoustu zvláštních zvyků a přesvědčení. Moje matka mluvila každý den s bohy, náš dům byl plný duchů a přízraků, božstev, bohyň a bohů, nadpřirozených bytostí dobrých i zlých, a je opravdu těžké se od takové zkušenosti odříznout. S bratrem jsme vyrůstali obklopeni nejrůznějšími podobami víry. V dětství jsem zahlédla Ježíše u nás v zahradě a i teď u sebe doma vnímám existenci nadpřirozených bytostí – jako děti jsme v tom zkrátka vyrůstali, a musím říct, že to činí život zábavnějším. Poskytuje to nové perspektivy, jak přemýšlet o světě.
Ale nejsem nábožensky založený člověk, mám svou vlastní spiritualitu založenou na buddhistické praxi. Pokud máte v rodině staršího člověka, který slýchá hlasy, nikdy té zkušenosti neutečete, zvlášť pokud je to blízký člověk. Časem jsem pochopila, že nejlepší způsob, jak se s tím vyrovnat, bylo přijmout to a říct si, ano, taková je moje rodina. Je opravdu tak bláznivé věřit tomu, že jsme obklopeni bytostmi, které nevidíme, ale někdy je slyšíme? Vždyť tradice nás učí představovat si v modlitbách předchozí generace rodiny společně s Buddhou a jinými božstvy z panteonu buddhistických svatých. Někdo by mohl říct, že trpím psychózou, ale já to tak nevnímám, považuji se stejně jako moje matka za duchovního člověka.
Čekala bych, že když se Indové osvobodili od britských zákonů a o psychiatrickou péči se začali starat sami, museli zohlednit indickou spiritualitu a vzít v potaz, že hranice mezi bhaktou, světcem, věštcem a psychicky nemocnou osobou je velmi tenká. Jak to, že indická psychiatrie nepočítá s autonomní indickou spirituální tradicí?
To je velmi složitá otázka, ale moc důležitá k pochopení, proč indická psychiatrie vypadá tak, jak vypadá. V bývalých zemích Commonwealthu se zkrátka psychiatrie od kolonialismu ještě neosvobodila a pluralitní zkušenost se nebere v úvahu. Podle mě má psychiatrie svou užitečnou stránku, a tou je poskytování péče. Mám pocit, že vliv kolonialismu indické psychiatrii nedovolil osvobodit se a vidět různorodost lidské zkušenosti jako věc, kterou není třeba patologizovat.
Jaká duševní nemoc postihla vás, pokud to není příliš osobní otázka?
Trpěla jsem depresemi a traumatem způsobeným návštěvami psychiatrických léčeben. Říká se, že trauma se zabydlí v těle – trpím úzkostmi, mám husí kůži, cítím divné pachy, do vysokého věku jsem omdlívala v nemocničním prostředí, měla jsem všechny příznaky přetrvávajícího traumatu až do nějakých pětačtyřiceti let. Kvůli té zkušenosti z dětství se špatně prováděnou psychiatrickou praxí jsem odmítla péči podstoupit, z depresí jsem se tak dostala fyzickým cvičením, správným jídelníčkem a spoustou meditace.
Sama bych se neodvážila o někom z Indie říct, že trpí psychózou, právě pro tu spletitost spirituality, kterou indická kultura nabízí. Například v knihách Salmana Rushdieho nebo Arundhatí Roy jsou lidé, kteří by byli Evropanem označeni za blázny, zcela běžnou součástí života...
Psychiatrie v Indii není moc dobře přijímána. Dnešní střední třída se sice domnívá, že je moderní využívat služeb psychiatra, ale když pracujeme v Púně ve slamech, setkáváme se se spoustou předkoloniálních animistických představ, praktik a systémů víry. Někteří lidé popisují právě tyhle méně tradiční náboženské zkušenosti, které jsou zdrojem jejich síly a schopnosti překonat nepřízeň osudu a pomoci i ostatním v podobné situaci.
Vzpomínám si na případ ženy, do níž vstupovala déví, bohyně. Svůj malý dům, kde žila s manželem a rodinou, proměnila v chrám. Všude v domě bylo nesmírně čisto – dům byl připravený na návštěvu bohyně, ona sama o sebe velmi pečovala, nosila šperky, květiny ve vlasech, přestože byli chudí. Do jejího domu často přicházeli lidé pro radu. Když do ní vstoupila bohyně, ocitla se v jiném stavu vědomí, a tehdy byla schopna předpovídat budoucnost. I její rodina ji v tu chvíli uctívala jako bohyni. Byla oporou pro svou komunitu. Je časté, že posedlý používá své stavy ve prospěch komunity. Myslím, že je to cenné, zvlášť v těchto chudých komunitách na okraji společnosti, už v tom, že to lidi propojuje, dává jim to naději. A domnívám se, že v tomto případě by nebylo správné tu ženu diagnostikovat a léčit ji.
Popravdě i o mojí rodině se říkalo, že nás postihla hadí božstva, nágové. Odráží se to i v našich jménech, já jsem třeba Nága Lakšmí, bratr zas Nága Rádža. Celá moje rodina má taková jména, abychom si hadí božstvo usmířili. Doma máme hadí objekty, kterými říkáme: „Klaníme se vám!“ To, že patřím do rodiny nágů, je přísně střežené tajemství. Nemluvím o tom. Je mi padesát osm a ještě jsem neposkytla rozhovor, kde bych přiznala, že jsem nága.
Realita je vždycky barevnější než kategorie, které používáme k jejímu popisu. Takže mě vlastně ani nepřekvapuje, že vy, postgraduálně vzdělaná žena, podle akademických měřítek brilantní vědkyně, máte podobnou zkušenost…
Nágských historek mám spoustu. Jednou jsem jako malá ráno otevřela hlavní dveře domu a na verandě, hrůza hrůz, ležela hora hadů. Desítky hadů, možná stovky. Jistě, kolem domu jsme mívali kobry a spoustu hadích jam, bydleli jsme totiž v rozlehlém starém kampusu, který byl hadů vcelku plný a Tamilnádu se hady hemží dodneška. Ale tohle se naprosto vymykalo. Když jsem tu horu hadů viděla, samozřejmě jsem začala ječet. Zavolali jsme spoustu léčitelů a lidi z kmene Irulů, to jsou ti chlapíci s flétnou, kteří hady uspí, aby je mohli chytit. Přišli a vykonali různé obřady, púdži. My sami je pak vykonávali ještě spoustu let. Nebo jsme říkali: „Nágský hadí bůh nás proklel, co jsme jen provedli?“ Nágské tradice jsme ctili ještě dlouho potom a stále věříme, že nás nágové prokleli a že se každý rok musíme všichni kát…
Proč jste to nikdy neřešili náboženskou cestou? Máte tenhle rodinný problém, ale prostě ho akceptujete, nesnažíte se kletbu zlomit? A nepočítá s tím ani výzkum péče o duševní zdraví, protože je to oddělená náboženská záležitost?
Je to tak. O svých podivných zážitcích navíc začínám mluvit až poslední dobou, protože jsem upřímně nechtěla, aby mě někdo označil za psychotičku. Hodně jsem se zabývala existencialismem a existenciální terapií, mám doktorát z psychologie a filosofie z Indického technologického institutu. V Indii je to jedna z nejdůležitějších institucí vysokého školství. Dostala jsem řadu prestižních stipendií, psala jsem velkou práci o Martinu Heideggerovi, Hansi-Georgu Gadamerovi, Michelu Foucaultovi… Když vyslovím svůj osobní pohled na tyhle zkušenosti, znevážím veškerou svoji racionální práci. Lidé řeknou: aha, blázen promluvil. O to nestojím.
Foucaultovi by se váš přístup líbil, protože věděl, že realita je rozmanitá a že mohou vedle sebe existovat nágové a Gadamer a není v tom problém. Tyhle prvky jsou těžko slučitelné jen proto, že vychází z jiných tradic.
Máte pravdu, za sebou mám všechny ty nágy, duchy, Ježíše Krista, dáky a dákiní… Ale ukázat tohle světu by pro mě byl velký risk. Potřebovala jsem filtr, skrz který by to všechno mohlo proudit, a ten filtr je moje akademické vzdělání. Chceš vědět, jak přemýšlím o psychiatrii? Fajn, ukážu se ti přes tenhle filtr – racionalizovaný a logický. I tak je pro lidi těžké to přijmout.
Všechny ty autory jsem četla i proto, že mě už ve velmi útlém věku fascinovala volba sebevraždy. Velkou část mládí jsem strávila přemýšlením o sebevraždě, a několikrát jsem se o ni dokonce pokusila. Když jsem byla malinká, pěti- nebo šestiletá, matka mě opustila a já se s tím snažila vyrovnat snahou neexistovat. A existencialismus mi pomohl téhle zkušenosti porozumět.
Jak se stavíte k buddhistickému pojetí sebevraždy, pokud se sama považujete za buddhistku?
Tehdy v sedmnácti až dvaceti letech jsem znala pouze nihilismus a Sartrovu knihu Bytí a nicota a nevěděla jsem o pozitivním konceptu sebevraždy. Konceptu prázdnoty, šúnjatá, se stále snažím porozumět, protože ten typ prázdnoty, o němž mluví buddhismus, není nihilistický, je to zdroj radosti a svobody. To, že můžu být v životě šťastná, jsem poznala až díky buddhismu. A pořád mám problém s tím aplikovat ho v každodenním životě, protože většinu života jsem byla nihilistkou. Umožňuje mi přijmout část mne spojenou s nágy, se slyšením hlasů, tu část, která věří podivným věcem, a díky tomu už dnes tolik nepotřebuji ten racionální, akademický filtr. Ve skutečnosti o tom ale teď mluvím veřejně úplně poprvé.
Z angličtiny přeložila Marta Martinová.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.
Ve videorozhovoru, na jehož vzniku spolupracovali indoložka a dokumentaristka Hana Nováková, audiovizuální umělec Martin Blažíček a kameramanka a střihačka Lena Zikmundová, Bhárgaví Davar podrobněji vysvětluje vliv kolonialismu na podobu péče o duševní zdraví v indo-pacifické oblasti a praxi pomoci a péče v Púně, kterou poskytuje Bapu Trust.