Přes den nebo večer - sloupky psané na vodu

Česká spisovatelka paní H­-ová – jak nyní víme, protože nám to sama řekla – neměla do třiceti světu co říct. Což přijala se vší skromností jako fakt a učila se a učila a „řemeslo si tříbila“ až do chvíle, kdy těsně po třicítce vylétl z pilné a pokorné kukly překrásný spisovatelský motýl. Měl za sebou v té kukle spoustu tvrdé černé práce – a tak vylétl s pořádnou chutí a do veliké výšky. Šlo mu to výtečně, protože – jak paní H­-ová o sobě s uznáním v jednom celkem nedávném rozhovoru prozradila – těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

A teď nám ten vycepovaný motýl poletuje po bojišti české prózy a trousí postřehy, které se vyznačují dvěma věcmi: sebechválou a ubíjející fádností. Paní H­-ová myslí a velmi pěkně formuluje, že kontakt se čtenáři „aktivně nevyhledává“, ale – přemítá dál – čtenáři se ozývají sami. Dostává od nich, říká, „několik soukromých zpráv týdně“ o tom, jak je její „poslední …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky