Ljudmila Petruševská
Nezralé bobule angreštu
Přeložila Erika Čapková
Pistorius & Olšanská 2020, 160 s.
„Můj dědeček Nikolaj Feofantovič byl profesorem lingvistiky a mluvil jedenácti jazyky. A já (…) jsem ani nechodila do školy, protože jsem neměla boty,“ vzpomíná autobiografická vypravěčka na léta, kdy Velkou vlasteneckou válku právě střídala poválečná bída. Dědeček oceňované básnířky, prozaičky, dramatičky a scenáristky Ljudmily Petruševské vzal příliš pozdě na vědomí Stalinovu stať o jazykovědě, a tak na něj i na jeho potomky dolehl úděl „nepřátel státu“. U nemohoucích příbuzných v povolžském Kujbyševě tak z holčičky narozené v moskevském hotelu Metropol vyrůstá Mauglí v sovětských kulisách – jednou žebrá na ulicích, jindy se vkrádá do Oblastního domu důstojníků, kde se promítají filmy, a hlavně odevšud dříve či později utíká. Jen z pionýrského tábora a dětského domova se utéct nedá, zato je tam ale pravidelná strava. Všechny čtyři krátké prózy (vydané v originále kolem roku 2000) rozehrávají stejné téma: dětství ve vykloubených poměrech a přicházející peklo puberty, kdy není kam se skrýt. Metaforické bobule angreštu sice tlačí na prsou i dvanáctileté chlapce, ale když přijde na věc, promluví z nich stejně především lovecká „touha polapit“. Přitažlivost těchto jakoby nehotových vzpomínkových črt ale nakonec nespočívá v připomínání krutých stránek sovětského života – podstatné je, že Petruševská neztratila kontakt se svým vlastním dětským viděním, a proto i po tolika letech zůstává za každým ústrkem i banální radostí cosi nezbadatelného.
Michal Špína
Joe Abercrombie
Trocha zlé krve
Přeložila Olga Machačová
Polaris 2020, 464 s.
Románem Trocha zlé krve se jeden z nejvýraznějších spisovatelů fantasy posledních let Joe Abercrombie vrátil ke své rané trilogii První zákon. Posunul ale dějiště o jednu generaci postav dopředu a namísto pozdně feudální společnosti líčí svět uprostřed průmyslové revoluce. Znovu se ukazuje jako mistrný vypravěč, který dokáže žánr prodchnout temnou ironií, ale i soucitem. Příběh paralelně sleduje dění na severu království, kde stále ještě probíhají kmenové bitvy, a v centru civilizace, kde se v továrnách koncentruje bída a utrpení chudých, zatímco jejich majitelé bohatnou a slábnoucí monarchistická moc se zoufale snaží udržet v zemi status quo. Spíš než na magii, dobrodružství a velkolepé bitevní scény je pozornost upřena na trpící obyčejné lidi, na zdánlivě mocné postavy, které mají překvapivě svázané ruce, a na zkušené bojovníky, kteří své mladší kolegy neustále přesvědčují, že nejlepší válka je žádná válka. První díl nové trilogie, příznačně nazvané Věk šílenství, opět staví především na výrazných a nejednoznačných postavách, které rozhodně nejsou v žádném smyslu hrdinské, ale naopak musejí vybalancovat své hodnoty a životní rozhodnutí podle okolností, v nichž se ocitají. A ony okolnosti je obvykle nutí k činům, které jsou kruté, neuvážené a politováníhodné. Trocha zlé krve sice nedosahuje kvalit Abercrombieho vrcholných románů Hrdinové a Nejlépe chutná za studena, ale ve svém žánru rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co u nás letos vyšlo.
Antonín Tesař
Matouš Jaluška (ed.)
Nebe, peklo, poezie. Reformace z různých stran
Ústav pro českou literaturu AV ČR 2019, 200 s.
„Lidé produkují slova a s nimi přichází nebezpečí,“ konstatuje v první části kolektivní monografie Nebe, peklo, poezie její editor Matouš Jaluška. Hovoří zde sice o dějinách spásy, literatuře a dobové religiozitě (přičemž se odvolává na Ježíšova slova, jak nám je zprostředkoval evangelista Marek), zároveň tak ovšem pojmenovává to, co svými slovy činí tvůrci této esejistické monografie, vydané u příležitosti pětistého výročí zveřejnění pětadevadesáti Lutherových tezí. Tím, že poskytují čtenáři vhled do společensko-kulturního kontextu střední Evropy, jej totiž vystavují nebezpečí, že přijde o své zjednodušené a romantizující představy o německé reformaci. Ve čtrnácti kapitolách rozdělených do tří částí – Slova, Pekla, Ráje (ano, plurál je zde namístě!) – procházíme středoevropskou kulturní krajinou a nepřestáváme žasnout nad tím, jak pestré, vtipné i existenciální texty zde vznikaly už dávno před Lutherem, ale také kam se pak slovesná kultura posunula… Při čtení jsem si občas připadala, jako bych s jistou obsesí pronásledovala kočku v uličkách středověkého města, a přitom nevěděla, kam chci vlastně dojít ani jestli je ta kočka opravdu jenom jedna. Autoři si čtenáře zkrátka vedou přesně tam, kam potřebují, což sice může znervózňovat akademika, ale laika to snad přiměje k hlubšímu zájmu o předkládané texty. Bude-li chtít, může pak díky obsáhlému seznamu literatury pokračovat v průzkumu na vlastní pěst.
Eva Marková
Libor Fojtík
Trampové
PositiF 2020, 151 s. (příloha 16 s.)
Po oslavách století trampingu, které v posledních dvou letech provázelo vydání mnoha více či méně fundovaných knih, vyšla i první čistě fotografická publikace. Fotograf a tramp Libor Fojtík v ní používá strategii podobnou té, s níž nedávno slavil úspěch Vladimir 518 ve svých Kmenech. Na čistých magazínových fotografiích, pořizovaných většinou v plenéru, ukazuje tramping v jeho exotičtější, a tudíž i líbivější poloze. Zároveň jde většinou o polohu ortodoxnější, takže se to na fotkách hemží doplňky, které dnes už na čundru málokdy uvidíme: usárnami, kanadami, feldflaškami, historickými maskáči nebo starými armádními celtami. Kniha je pěkně graficky vypravená, fotkám se daří zpřítomnit prchavé kouzlo víkendové svobody v brdských lesích či pod převisy na Kokořínsku. Ačkoli se jedná spíš o dárkovou publikaci určenou lidem mimo subkulturu, má potenciál potěšit i leckterého trampa. Hlavní část doplňuje příloha s fotkami z autorových dětských čundrů a tři krátké texty. První dva napsali šéfredaktor trampského časopisu Puchejř Michael Antony alias Tony a trampský folklorista a povídkář Jan Pohunek alias Přebral. Jedná se o definice trampingu s exkursem do historie, oba krátké texty se ale bohužel na více místech překrývají. A knihu završuje celkem podnětný komentář o vztahu fotografie a trampingu od vydavatele Tomáše Pospěcha. Při listování stránkami je nakonec dobré si uvědomit, že co osada, to jiný přístup k trampství. Předkládaný výběr je tak pouze reprezentací jeho obrazově vděčnějšího zlomku.
Karel Kouba
Jeho dům
(His House)
Režie Remi Weekes, VB 2020, 93 min.
Premiéra 30. 10. 2020 (Netflix)
K vlně hororů se společenským přesahem, k jejímž vrcholům momentálně patří dvě produkce společnosti Blumhouse Uteč a Neviditelný, můžeme přiřadit i zdařilý debut britského režiséra Remiho Weekese Jeho dům. Film vypráví o dvojici imigrantů, kteří do Británie utekli z válečné zóny v Súdánu. První zkušební týdny v nové zemi mají strávit v domě, který jim byl přidělen úřady. Bohužel se ale ukazuje, že kromě nich tam přebývá i zlovolná nadpřirozená síla. Ta má navíc dost možná něco společného s čerstvým traumatem hrdinů, prožitým při útěku z rodné země. Weekesovi se daří plynule propojit hororovou zápletku se situací a psychickým rozpoložením postav, které mají i bez duchů ve svém domě spoustu intenzivních důvodů k úzkosti. Podezřívavé či přímo nepřátelské postoje úředníků či nových sousedů střídá děs z maskovaných příšer, které na ně vyskakují ze tmy a z děr ve zdech. Závěrečná překvapivá pointa je sama o sobě také funkční, protože dává děj do užší souvislosti s válečnými hrůzami, které hrdinové prožili. Poslední třetina snímku se k ní ale dopracovává možná až příliš popisným a obšírným způsobem. To je ale jen drobná vada na suverénním filmu, který nevyniká jen zobrazením tísnivé atmosféry a makabrózních strašidel, ale také skvěle zpracovanými halucinačními výjevy, ve kterých se dům mění v trosku plovoucí na nočním moři, pod jehož hladinou tonou uprchlíci.
Antonín Tesař
Vladimír Kokolia
Pro případ, že poslední věc, co uvidíš, bude koruna stromu
Futura, Praha, 13. 11. – 13. 12. 2020
I přes současné zmrazení kulturního života v Česku mnohé galerie pokračují ve svém programu a snaží se ho ke svému publiku dostat alternativními způsoby. Pražská Futura připravila plánovanou rozsáhlou výstavu Vladimíra Kokolii, na které je představeno 280 autorových prací od osmdesátých let až po současnost. Díla jsou pečlivě přichycena magnety na stěny přízemních prostor, kde bylo za účelem zvětšení výstavní plochy vztyčeno několik nových stěn. Kurátorský výběr Lukáše Hofmanna byl rozmístěn tak, aby potenciálního návštěvníka obklopil, ba přímo pohltil, a tohoto efektu se podařilo dosáhnout i při komentované online prohlídce. Umělec s kurátorem se během ní vyjadřují k vyobrazení jednotlivých děl a nabízejí možnosti jejich vnímání. Jak uvádí kurátor na začátku prohlídky, výstava se snaží nabourat klasické vnímání autorovy tvorby – snad i proto je většina grafik, kreseb a maleb figurativního rázu. Jsou tak představeny práce, které z různých důvodů dlouhou dobu neprošly kurátorskou či autorskou selekcí, včetně těch, jež sám Kokolia po desetiletí nikde prezentovat nechtěl. Hofmann se během příprav nechal většinou vést intuicí a pro instalaci opakovaně používá metafory z oblasti gastronomie – bufet, obložené mísy, podnosy delikates či bonbonů –, které dobře vystihují diverzitu podnětů a vjemů. Jde o velmi příhodný náhled na Kokoliovu výstavu: je to totiž taková velká žranice.
Natálie Drtinová
Jiří Honzírek, Martin Vrba
Odvaha k beznaději
Psáno z reprízy 26. 8. 2020 v bytě na Praze 3
Jarní lockdown byl oproti tomu, v němž jsme uvízli na podzim, procházka rozkvétajícím sadem. V současné situaci, kdy poslanci vládnoucí strany živě diskutují o tom, zda by nebylo lepší strašidelné počty mrtvých „s covidem“ před národem schovat někam pod duchnu, je těžké neupadat do trudnomyslnosti. Naděje, že se divadla otevřou dřív než příští sezónu, rapidně klesá, a tak se lze oblažit aspoň vzpomínkami na léto, kdy se zdálo, že máme vyhráno, a do divadla šlo, v souladu s pravidly vyšinutého roku, chodit obden. Klimatická činohra Odvaha k beznaději umělecké skupiny CO2kolektiv, která si hlavní příčinu ekologické krize vetkla přímo do názvu, si klade za cíl srozumitelně ukázat, kam se už za pár let dostaneme, pokud se neodkloníme od fosilních paliv. Cílem dialogu dvou příbuzných, kteří se setkávají kvůli úmrtí v rodině, bylo ilustrovat myšlenku, že pokud chceme klimatickou krizi zastavit, měla by naděje zemřít jako první. Právě svou ilustrativností ale představení začalo brzy působit jako školní promítání, jež má žáky přesvědčit, že drogy jsou špatné. Současně s tím v dějišti inscenace – v zatemněném žižkovském mikrobytě – stoupala teplota a ubývalo vzduchu, což bylo ve výsledku výmluvnější než celý scénář. Odvaha k beznaději tak bezděky ukazuje stav, v němž jsme se octli: víme, co je třeba – ovšem jak to udělat, zatím bezúspěšně hledáme. Jakou přepočítávací metodu budou politici volit, až bude potřeba skrýt přímé dopady klimatické krize, jsem zvědavá už teď.
Marta Martinová
Toni Braxton
Spell My Name
CD, Island Records 2020
Recenzovat desáté album popové hvězdy, která debutovala v roce 1993 a svůj největší hit Un-Break My Heart vydala o tři roky později, mě staví před dilema: mám začít exkursem pro mileniály, kteří „devadesátky“ považují za retro? Anebo se mám spolehnout na vkus jejich rodičů, kteří si Toni Braxton možná pouštěli cestou na chatu? Vždycky to totiž byla skvělá hudba do auta – na rozdíl od Mariah Carey, která při jízdě uspává. A na rozdíl od Whitney Houston. Možná za to mohla její nešťastná povaha, možná dobové představy o romantice, ale dnes působí až moc hystericky. Nejsem Kevin Costner, abych se při řízení nechal deptat problémovou holčičkou! Oproti tomu Toni Braxton a její R&B mix vláčného erotična a povrchního smutku, který elegantně uplývá a nudí jenom tak akorát, dokážu ocenit. Zvlášť na podzim, na delších trasách v klidném tempu. Četl jsem, že zpěvačka desku dokončovala v autě, kde při výběru finálních verzí střídala poslech rádia s vlastními skladbami, aby posoudila, jak při jízdě vyzní. Jako soundtrack. Lehce vypjatý a zároveň trochu odlidštěný hlasový projev přímo navazuje na popový zvuk konce osmdesátých let, který se rozléhá v prázdném prostoru a na bolavá srdce posluchačů přiléhá jako studený obklad. Hned na začátku nahrávky, v úvodu skladby Dance, dodává vokodér zpěvu zvláštní nalomenost – jako by popudem k tanci mohla být rezignace. A pokud ne k tanci, tak aspoň k pohybu. Nasedněte do auta, propojte mobil s autorádiem a svezte se. Třeba narazíte na mlhu.
Billy Shake jr.