Nekonečná krása betonu

Poslední a první lidé podle Jóhanna Jóhannssona

Posmrtně uvedený snímek skladatele Jóhanna Jóhannssona spojuje záběry brutalistních pomníků z bývalé Jugoslávie s úryvky filosofické sci­-fi z třicátých let. Last and First Men představují unikátní vizuální skladbu s posthumanistickým obsahem.

V zemích východního bloku se brutalismus stal oficiální tváří totalitního režimu a monumentální, silně autorské solitéry z betonu, vystavěné ve druhé polovině minulého století, na sebe strhávají pozornost v městské i přírodní krajině dodnes. Současná veřejná debata nad estetickou hodnotou těchto staveb tak zahrnuje i ideologickou otázku, zda by se tyto symboly totality měly zachovat, nebo zbourat. Haruna Honcoop odpovídá svým snímkem Na věčné časy. Relikty architektury socialistické éry (2017), kde zachytila tyto pomníky v jedenácti zemích bývalého východního bloku jako chátrající materializaci utopických vizí. Stejné fascinaci propadl islandský hudební skladatel Jóhann Jóhannsson, jehož jméno rezonuje v Hollywoodu ve spolupráci s režisérem Denisem Villeneuvem na snímcích jako Sicario (2015) nebo sci­-fi Příchozí (The Arrival, 2016). Jeho druhý a zároveň poslední režijní počin s příznačným názvem Last and First Men představuje brutalistní elegii za lidskou rasu.

 

Hudební …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky