Zmařený pokus o revoluci

Konfederační akta jako progresivní ústava

Hledání odkazu stavovského povstání se nemůže vyhnout klíčovému dokumentu doby, takzvaným Konfederačním aktům. Na tehdejší dobu nesporně radikální ústava obsahovala jak důraz na rovnost zemských celků, tak právo bouřit se proti panovníkům, kteří nepracují pro blaho lidu. Kdo byli autoři listiny, kterou schválil generální sněm?

Pád z okna na hnojiště netrvá zpravidla déle než čtvrt minuty. Pád z Pražského hradu na Bílou horu trval devět set dní, od května 1618 do listopadu 1620. Pokusu českých stavů učinit z „pouhé“ revolty regulérní revoluci, započatému schválením takzvaných Konfederačních akt na generálním sněmu v létě roku 1619, nebyla tehdy dopřána ani polovina z tohoto času. Uvážíme­-li dobová svědectví i pozdější úvahy o schopnostech či neschopnosti tehdejších našich „zodpovědných činitelů“, o jejich vzájemné hašteřivosti, vnucuje se otázka, zda nám – krom toho, že sami všechno prohráli – dokázali zanechat i něco, čím by se dala změřit a se čtyřistaletým odstupem uznat hloubka následující tragédie celospolečenské.

 

Neodvratná porážka?

V nejtradičnějším, řekněme „obrozenském“ narativu se bělohorským debaklem završuje „konec samostatnosti české“. Tedy něco, co lze reflektovat ze dvou perspektiv, s lítostí motivovanou buď …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky