A jako Antarktida

Je mnoho věcí, které můžeme považovat za fantastické, a Antarktida jako mrazivá exotika a přírodní i kulturní kontrapunkt ke všemu, co je nám důvěrně známé, mezi ně nepochybně patří. Přitom se jedná o skutečné místo, které můžeme navštívit. Výtvarník David Böhm se pokusil tuto fantastickou skutečnost a skutečnou fantazii zprostředkovat v obrázkové knize pro děti A jako Antarktida. Pohled z druhé strany a výsledek je pozoruhodný. Vytvořil knihu o místě, které nám snad nemůže být vzdálenější, ale napsal ji tak, aby obrátil pozornost z dalekých končin zpátky do našeho žitého světa, v němž lze objevování a poznávání nejjižnějšího kontinentu započít.

Pravda postavená na hlavu

Zvyšující se čtenářský zájem o nefikční literaturu máme tendenci vysvětlovat tím, že lidé chtějí číst o reálném stavu věcí. Přestože této lidské touze Böhm intuitivně rozumí, ví, že je vesměs naivní. Hned na prvních stránkách své knihy proto objasňuje, že řeč bude nejen o Antarktidě, ale také o našich možnostech a schopnostech se o ní něco dozvědět, o reflexi zaběhlých i kritických způsobů lidského poznávání. Například prohlásit, že Antarktida je ledová krajina někde dole na zeměkouli, lze pouze z místa našeho pozorování: „Dole – stejně jako nahoře, blízko, daleko a tak podobně – se vždycky vztahuje k něčemu. Nejčastěji k místu, odkud se ptáme. Co jiného nám ostatně v nekonečném vesmíru zbývá,“ píše Böhm a názorně vysvětluje dětskému čtenáři, že „dole“, „uprostřed“ a „nahoře“ musíme považovat za relativní hodnoty a že vlastně všechno, co o světě zjistíme, závisí na „rámečku“, kterým se na svět díváme: naše poznatky podléhají všem možným podobám každodenního vědění, které běžně používáme. A jako Antarktida není tedy jednoduše knihou o jednom světadílu, ale také svérázným úvodem do filosofického vztahování se ke světu. Úžas a zájem přitom provází neustálé kladení otázek, jež vybočují ze zaběhlých struktur myšlení: Co opravdu potřebujeme k životu? Souvisí štěstí s věcmi, které vlastníme? Co slyšíme, když posloucháme? Tyto otázky hledají hlubší souvislosti, zároveň však obracejí svět tak trochu vzhůru nohama.

Filosofické vztahování se ke světu ovšem v knize není přítomno pouze v podobě teorie poznání, jež vede děti k získávání poznatků přemýšlením o tom, jak se na svět díváme. Poznávání zde nelze oddělit od starostlivého a uvědomělého pobývání ve světě. Názorněji to můžeme vysvětlit pomocí otázky, kterou Böhm v knize klade: „Není všechno, co vidíme, jen desetina celku?“ Stačí odkrýt kru, tedy spojit si její krásný vrchol nad hladinou s hmotnější částí pod mořem, aby bylo možné otázku zodpovědět a zprostředkovat tak mnohem složitější úvahy. Například o tom, že skutečnost se nám zpravidla zpřítomňuje pouze synekdochicky nebo že o celku usuzujeme na základě části, kterou vnímáme. Často však nemáme možnost celek odhalit, a tak pozorovatelnou část nekriticky ztotožňujeme s totalitou. Myšlení blízké tvorbě básnických obrazů přitom nevede Böhma k neplodnému relativismu, ale k morálnímu stanovisku, jež spočívá ve vědomé zodpovědnosti nejen vůči tomu, co bezpečně známe, ale také vůči všemu, co můžeme jen tušit.

Žitá utopie

Poznatky o Antarktidě rámuje Böhmův historický narativ, který začíná u starořeckých hypotéz o existenci jižního kontinentu, pokračuje dobrodružnými dějinami jeho objevování, líčením klíčových výprav a představením výzkumných stanic a končí zprávou o Antarktické smlouvě, která zabezpečuje současný politicky a ekonomicky chráněný status tohoto světadílu. Tento historický oblouk autor prokládá kartografickými, geologickými, geografickými a biologickými sondami, v nichž krunýřovka krillová hraje stejně důležitou roli jako tučňáci a krajina nad hladinou vyvolává stejnou fascinaci jako život pod ní.

A odkud se na Antarktidu dívá Böhm? Zdá se, že oním pomyslným bodem je idea utopie, která se stala skutečností. Antarktidu autor vykresluje jako výjimečné místo, kde spolupráce a snášenlivost zvítězily nad soutěživostí a válkou; jako místo, které nepatří nikomu, a tudíž patří všem. Jakkoli bývá charakterizována jako neobydlené místo, momentálně hostí přes sedmdesát výzkumných stanic třiceti zemí světa. Antarktida jako oblast chráněná, a nikoliv využívaná stojí v protikladu ke zbytku světa. Dospělý čtenář si může domyslet, že jakožto dějiště realizované utopie představuje svého druhu mýtus. Otázkou je, co přijde po roce 2048, kdy vyprší Antarktická smlouva.

Od nonfikce k umění

O Böhmově perspektivě ovšem vypovídá také to, co svou knihou dělá. Tato nonfikce má za cíl poučit, zároveň ale jde o publikaci, která vybočuje z naučné literatury k umělecké imaginaci, osobním zážitkům a vzpomínkám. V tomto ohledu je A jako Antarktida jedním z nejpřesvědčivějších příkladů transformace non­-fiction prostřednictvím umělecké inovace, o které svědčí jak celkový design knihy, tak množství využitých stylů a žánrů (kresba, fotografie, koláž, komiks). Maketa povrchu Antarktidy je krásným příkladem instalačního umění, tematizace toho, že moře dýchá a sníh zní, je zase dokladem poetického uchopení světa. A poslední strana knihy v podobě celostránkové fotografie odkazuje k performativnímu umění. Na obrázku vidíme ruku dospělého držící hladký, bílý kámen s vytesaným nápisem „SEE YOU IN THE FUTURE“, v pozadí klidné modré moře a zasněženou polární pevninu. Takové kameny autor knihy vhodil na kry plující kolem lodi, na které strávil deset dní u západního pobřeží Antarktidy. Sbíral informace a zkušenosti, pozoroval a fotografoval. A kromě toho za sebou na Antarktidě zanechal jemnou stopu. Výstižně tím dal hlas utopii jako možnosti jasné budoucnosti.

Autorka je socioložka.