Banalita nespoutaného ženství

Umění radosti versus umění románu

Italská spisovatelka Goliarda Sapienza v posmrtně vydaném románu Umění radosti přivádí na scénu postavu silné a samostatné ženy, která se na svém společenském vzestupu nevyhýbá pestrým erotickým zážitkům. Dějiny 20. století jsou tu nicméně jen kulisou a celá kniha se utápí v triviálních klišé.

Rozsáhlý román Umění radosti (L’arte della gioia, 1998; česky 2020) italské ­autorky Goliar­dy Sapienzy (1924–1996) sleduje ­ži­­vot­ní osudy chudého venkovského děvčete, ze kterého se po různých životních peripetiích stane hlava šlechtické rodiny. Modesta hledá štěstí ve vědění, v lásce i moci, noří se do svých vášní, emocí i myšlenek a snaží se vše prožívat nadoraz. Příběh je situován do sicilské Katánie a pokrývá většinu 20. století se všemi jeho proměnami, od světa salonů a spodniček k letadlům a revolucím. Na samém začátku si však nemusíme být zcela jisti, jaký román to vlastně čteme. Modesta nejprve odhaluje svou sexualitu, pak projde děsivou zkušeností znásilnění a ztráty matky, dostane se do kláštera, kde si získá matku představenou, po její smrti se ocitne na zámku u sicilské kněžny, provdá se za jejího postiženého syna, otěhotní s otcem své přítelkyně a podvodem zbohatne… Jak ostatně píše v doslovu Jiří Špička, vypadá to jako …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky