Jako uvědomělé dítě - básnická redukce

Mívám různá hnutí při pohledu na nadité police knih v antikvariátech. Nejčastěji je to taková malátná nevrlost pramenící z toho, jak se ty nepotřebné, odřeknuté knihy stále opakují. Jako kdyby je někdo pořád vyráběl, a rovnou patinované, s fleky, natrženými obálkami, rozpitými razítky knihoven. Čím neodbytnější je jejich naléhání a četnější jejich výskyt, tím vzdálenější je šance, že budou ještě někdy čteny. Přepadá mě chorý, osvojený pocit viny, že se takovým knížkám nevěnuju dost. Pocit vychází z řečí nebohých pedagogů, kteří si od něj patrně sami ulevovali, když nám vytrvale opakovali, že znalci mají číst a znát všechno. Takovým bych nyní rád ex post odpověděl: „Jděte s tím už do prdele!“

Rozmrzelost z přehlcení knihami bývá kupodivu hbitě vyrovnávána naprosto neevoluční, nesmyslnou, snad dokonce ryze lidskou nadějí, že tam někde čeká kniha, která se pro mě stane objevem. Nuže, Josefa Hanzlíka Černý kolotoč (1964), jedna z těch připomínavých knih, co jich tu …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky