Zvedly se Peteru Handkemu prodeje knih poté, co získal Nobelovu cenu? V Čechách sotva. Nenarazil jsem na knihkupectví, kde by propagovali jeho dílo, existují u nás vůbec jeho knihy? Za čas se mi podařilo v hloubi knihkupeckých regálů vyšťárat dva dobře utajované svazečky, novely Velký pád (2011, česky 2013) a Don Juan (ve vlastním podání) (2004, česky 2006). Jsou relativně čerstvé – devět, respektive patnáct let…
Obě novely jako by tematicky a v lecčem i stylově a přístupem zapadaly do společného okruhu kolem třetí, podstatnější knihy, rozsáhlého „kontemplativního“ románu Mein Jahr in der Niemandsbucht (Můj rok v zátoce nikoho, 1994). Říkám kontemplativní – Handkeho kontemplace se týkají vjemů, vnímání, pozorování a prožívání. Stačí to? Spisovateli určitě. Detailně sleduje svůj rok, či spíš dekádu, v domě na pařížském předměstí, jakoby nekonečně vzdáleném od centra, soustředí se na běžný čas plynoucí v dobrovolném exilu na okraji. Jak nezabřednout do mořivé popisnosti či jednotvárného intelektuálského pitvání? Vtip je v tom, že pozorovatel a přemýšlivec Handke je především bytostný básník: jeho vnímání a pozorovaní jsou neseny vizemi a obrazy, rovnou se jako vize a obrazy rodí a jako takové existují. Nikoli metafory, naopak, pro Handkeho je básnický obraz cestou k subtilnější, vybuzenější autenticitě skutečnosti. Ne obrazná „přejímka zboží“, vyzrcadlení metaforického vztahu, ale uskutečnění vlastní (skryté) podstaty. Handke nepracuje se symboličností, malebností, přenesením váhy jinam. Jeho vize či obrazy mají charakter bezprostředního smyslového „satori“, jež skrze nanovo odhalenou autenticitu věcí či dění vynáší na světlo i jejich nový smysl, hlubší obsah či význam.
Sám spisovatel v románu operuje s pojmem „nový svět“; jedním z leitmotivů knihy je potřeba zahlédnout, vzdor unavené a vyprázdněné epoše, ještě nějaký nový svět, ať by jím byla divoká skrýš na břehu lesního jezírka nebo vášnivý prožitek pojídání čerstvě nalezených hřibů. K nalezení nového světa je však třeba trpělivosti, pomalého odkrývání nečekaných úhlů pohledu. Handke stráví v románu velké množství času (a slov) v minuciózně pozorném hledání té pravé pozice, z níž se svět, ať už konkrétně či ve vzpomínce, případně v součinnosti s dávkou spisovatelské představivosti, náhle zjeví jako cosi nanovo zažehlého a odevždy nevyčerpatelného.
V tomhle je Handke tichý, nepřípadný vizionář. A jeho psaní v sobě skrývá jemné ambivalence. Z toho, jak se v textu vztahuje k lidem, bychom po čase mohli usoudit, že bude, mimo jiné, i slušný mizantrop. Jenže. Handke se k lidstvu a lidství vztahuje jinak, než je běžné. Z osamělé pozice toho, jenž je odhodlán v každodennosti najít nový svět, chce v pohledu na lidstvo – a vůbec pro lidstvo – udržet cennou, vypjatě individualistickou, nonkonformní, ba rebelující polohu. Je cosi úlevného a osvobodivého v tom, jak je spisovatel schopen vzít šedivé banální lidstvo „na milost“ třeba v náhodném pohledu přes rameno, kdy své spolucestující v autobuse zahlédne jako mlčící, nesourodé, přesto houževnatě pospolné, chladné, najednou ale i utkvěle čímsi přitažlivé mužstvo. Či když se vyzná k lásce ke křehkým lidským siluetám, jež večer co večer spatřuje v oknech rozsvícených vagonů; lidské zástupy konečně zbavené tíže, břemen civilizačních, dějinných, psychologických či kdovíjakých. Ne, co potřebujeme, je návrat ke křehce vykresleným siluetám na sálavě rozsvíceném pozadí… A už z toho tady dělám symbol, jenž v samotné Handkeho próze není, či je přítomen jen latentně.
I hrstku přátel, jejichž podivné potulky po všech koncích světa Handke v románu líčí, tvoří osamělí nonkonformisté. Rebelem je i slavný herec, ústřední hrdina Velkého pádu, jenž nikdy nedorazí na udělení významné ceny ani se nedostaví na začínající natáčení, ale naopak na svém pochodu „do centra“ dobrovolně uvázne kdesi v předměstských křovinách. Zvláštní individualista je též Don Juan ze stejnojmenné novely, přitahující ženy jakoby proti své vůli, rebelující nakonec snad nejvíc ze všeho sám proti sobě, proti konformně vnímanému žensko-mužskému principu. Komická postava na hlavu postaveného Dona Juana, jenž ženy nepronásleduje, ale naopak před nimi spíš prchá, chce je ušetřit sebe samého, je krásným typem decentního handkovského rebela, jehož vzpoura spočívá ve zdrženlivosti, v intenzitě zraku (hlavního nástroje Don Juanova svůdcovství), a také v nechtění, v neusilující naléhavosti, v rebelově spočinutí v oddaném, soustředěném neklidu.
Stažení se k okraji nakonec Don Juana paradoxně udržuje v centru, a rovněž na cestě. „Jeho bytí na cestě bylo zároveň neustále obnovovaným spočinutím u cíle, tak jako se při svých spočinutích dál cítil na cestě…“ Mizantrop Handke pár metafyzickými formulacemi načrtne skryté východisko z roztříštěného, zneurotizovaného lidského světa, jenž se musí ustavičně něčím plnit a současně se zoufale vyprazdňuje. Ale Handke je básník, žádný schematik, ideolog, mentor, neřkuli intelektuální kýčař. Jeho vize zůstávají subtilní, s často až provokativní jemností či chladem nahozené, bez obav nepřístupné a jakoby obrácené proti všem navyklým očekáváním či přáním. „Když se mu cestou do kopce urazil podpatek a já poznamenal, že to přináší štěstí, Don Juan odpověděl: ,Všechno, jen prosím žádné štěstí!‘“
Hlásím se k tomu: zvedl jsem Handkemu v Čechii prodej o dvě knihy.
Autor je hudebník, básník a literární kritik.