Host 2019, 352 s.
Román, jehož vypravěčem je lékař z maloměstské nemocnice, připomíná vír – točí se v nekonečném přísunu bezvýchodných situací, zoufalé nálady a nenaplněných ambic. Lékařské prostředí je populárním námětem lecčeho a v kombinaci s maloměstem, krizí partnerských vztahů, bezradností ve výchově dětí a pracovními problémy tvoří očekávatelnou kostru textu. Právě předvídatelnost je ale výraznou slabinou knihy. Dvořákové se sice daří představit každodennost v její nejobyčejnější podobě, ale je otázka, zda tento přístup spíš neškodí. Román, který by rád působil jako náročná literatura, je totiž pod povrchem dost banální a mdlý – v souladu se standardem české prózy popisuje obyčejným jazykem obyčejné postavy v obyčejných situacích. Bez výrazných klišé se neobejde ani pohled na muže a ženy. Dvořáková se snaží, aby její mužský vypravěč působil co nejjistěji, abychom snad nepochybovali o tom, že ví, jak to muži se ženami mají. Tentýž přístup sdílejí v knize naprosto všichni. Jako by existoval mužský a ženský svět a mezi nimi zeď, kterou dokážou procházet jen někteří, a to pouze za účelem pracovního či sexuálního styku. Román je v tomto smyslu tak rozštěpený na dvě poloviny, až to děsí. Překvapivý je ale závěr: autorka se nesnaží o překotné řešení a vše nechává doznít v otevřeném, meditativním konci, pod jehož povrchem to ale neklidně bublá. Právě tady se román konečně uvolňuje z pevného přesvědčení o sobě samém a překračuje stín všech televizních ság o doktorech, které tolik připomíná.