Šťastná setkání

Sedmdesáté Berlinale znamenalo výrazný restart. Nové vedení v čele s Carlem Chatria­nem a Mariette Rissenbeek stáhlo kulinářskou sekci zavedenou předchozím ředitelem a zřídilo vedlejší soutěž ostře cinefilního ražení, nazvanou Encounters (Setkání). Změna kursu od vaření k náročnějším snímkům festivalu výrazně prospěla.

Nekompromisní tón nové sekce udal už úvodní Malmkrog Cristiho Puiu – dvousetminutový filosofický traktát snímaný převážně statickou kamerou v jediné lokaci, za který někdejší zakladatel rumunské nové vlny (jejíž existenci sám popírá) zaslouženě dostal cenu za režii. Dobovou adaptaci prózy ruského filosofa Vladimira Solovjova Tři rozhovory o válce, pokroku a konci světových dějin (1900, česky 2011) situoval Puiu do venkovského šlechtického sídla kdesi v srdci Transylvánie – odtud enigmaticky znějící název odkazující k německé vesnici v rumunských horách. Režisér tak posunul konkrétní topografii do symbolického prostoru na pomezí kultur, států a historických epoch. V bohatě zařízeném salonu a s ním sousedící jídelně, mezi aperitivem a večeří, probíhá disputace pětice aristokratů o ničem menším než o víře, smrti a morálce z pohledu různých náboženských a politických přesvědčení. Solovjovovy úvahy o postavení Ruska, nutnosti přeuspořádání Evropy, ale také ospravedlnitelnosti války vedené za bohulibým účelem jsou i po sto dvaceti letech ožehavě aktuální a zhmotňují se v narůstajícím napětí prostřednictvím břitkých slovních soubojů jednotlivých postav. Virtuózní minimalistická mizanscéna sugeruje utkvělý pocit důležitosti nejjemnějších pohybů. Každé gesto či postoj, interakce se sluhy, hlas nebo zvuk mimo obraz jako by měly kardinální význam a výsledné napětí by snímku mohl závidět lecjaký thriller.

Porno a všednost

Odvaha nového vedení festivalu se nicméně projevila i v tom, že začlenilo radikální tituly také do hlavní soutěžní sekce. Uvedení filmu ruského režiséra Ilji Chržanovského navíc dramaturgové doprovodili prohlášením, že jde o favorita soutěže. Snímek Dau. Natasha je jedním ze zatím patnácti filmů natočených v rámci režisérova kolosálního experimentu, při němž se pokouší ztvárnit sovětský totalitní režim prostřednictvím těžko definovatelného mixu fikce a reality, na pomezí sociologie a umění. Grandióznímu projektu, jehož idea by se těžko mohla zrodit jinde než v Rusku, předcházela režisérova skandální reputace, daná nařčením z propagace pornografie a zákazem distribuce. Anonymní obžaloby režiséra ze sexuálního obtěžování a psychického trýznění účastníků natáčení vyvolaly značné emoce dlouho před premiérou. Pro mnohé novináře tak film od počátku představoval především skandál a jeho výpovědní hodnota zůstávala na druhém místě.

Leckomu, kdo nepatří k nadšencům pro trend slow cinema, se mohl zdát provokativní i nový snímek tchajwanského konceptualisty Tsai Ming­-lianga s prozaickým názvem Rizi (Dny). Odliv diváků nepřivyklých autorovu kontemplativnímu přístupu nastal už po šestiminutovém úvodním záběru na herce Lee Kang­-shenga, jak bez pohnutí hledí přes okna apartmánu na stromy zmítané větrem. Záznam činností od ranního vstávání přes přípravu jídla až k erotické masáži režisér přehrává v reálném čase bez obvyklého napětí procedurálních filmů či odhalování sakrální podstaty banálních aktivit. Jeho záměr ponořit nás do jiné časové dimenze, jíž jsme vinou zrychleného životního tempa dávno odvykli, je radikálně antifikční. Skrze přirozené plynutí času a absenci střihu nás Tsai Ming­-liang znovu učí uvědomovat si lyriku bezcílných momentů života, jimž jen zřídka věnujeme pozornost. Nutí nás nově vnímat filmové obrazy, uvědomovat si prostor a prázdnotu a vyvodit z dané mizanscény její možný smysl. Tuto výjimečnou režijní lekci ovšem porota v čele s Jeremym Ironsem ne­­ocenila a film získal jen zvláštní uznání v kategorii queer snímků.

Ženy na útěku

Se svébytnou verzí asijské poetiky přišel korejský artový klasik Hong Sang­-soo. Domangchin yeoja (Žena na útěku) je sice o poznání upovídanějším snímkem než Rizi, ale ani tady se stěžejní sdělení neverbalizuje – místo toho vyvstává z pomlk v rozhovorech o barbecue, výhledu z okna či výhodné koupi. Snad právě za tuto podivuhodnou dovednost označila porota Hong Sang­-sooa za nejlepšího režiséra hlavní soutěže. Příběh mladé ženy, která se po pěti letech manželství touží svobodně nadechnout, Hong Sang­-soo inscenuje svým nezaměnitelně hravým způsobem. Bez náznaku jakékoli demonstrativnosti empaticky skládá portrét ženy z promluv o finančních transakcích či lásce k masu, a manžela přitom laškovně odsouvá na vedlejší kolej, když ho nechává zády k divákům řešit manželčinu absurdní fobii z toulavých koček.

Ztišený, ač maximálně výmluvný ohledně trpkého ženského údělu je i vítězný film Velké ceny poroty. Snímek Never Rarely Sometimes Always (Nikdy, zřídka, občas, vždy) americké nezávislé filmařky Elizy Hittman nastoluje otázku práva a možnosti žen rozhodovat o svém těle a budoucnosti. Příběh sedmnáctileté dívky Autumn, která se musí kvůli interrupci vydat z rodné Pensylvánie do liberálnějších států, kde k zákroku nepotřebuje souhlas rodičů, vypovídá o podobných strastiplných cestách tisíců mladých žen. Tragičnost příběhu přitom nespočívá jen v nechtěném otěhotnění, ale – jak se při vyplňování předpotratového dotazníku ukáže – už v tom, jak k němu došlo. Soudě dle dívčina zoufalého pohledu při otázce, zda byla někdy nucena k sexu, nešlo o milostné dobrodružství. Fakta se ale nedozvíme, zůstává u dohadů, a tím je film narativně rafinovanější. Režisérka přitom do tkáně nedořečeného příběhu nenuceně vkládá řadu palčivých motivů (prudérnost právního systému, moralistní pokrytectví církve), které rozeznívají feministickou strunu snímku, ale neupozaďují niternost sdělení nesenou přirozeným herectvím představitelek hlavních postav.

Banalita zla

Jak subtilně pojednávat velká témata by se u Elizy Hittman mohl přiučit autor vítězného filmu Sheytan vojud nadarad (Zlo neexistuje) Mahammad Rasoulof. Jeho ocenění, zdá se, bylo spíš povzbuzením k dalšímu dílu než konstatováním kvality snímku, který zvlášť v konkurenci výše zmíněných titulů působí stylisticky neohrabaně. Film vychází z režisérovy trpké zkušenosti s represivním íránským režimem, který ho i v současnosti drží v domácím vězení, takže Zlatého medvěda za otce převzala jeho dcera žijící v Německu.

Čtyři volně propojené novely, jejichž hrdinové se stali nebo měli stát vykonavateli vraždy, ukazují, jak se nepoddat zlu a přijmout zodpovědnost za své činy. Ať už v rámci zodpovědné profese, nebo v rámci výcviku vojenské služby. Naléhavost kontrastně vystavěné úvodní novely, v níž se popravy ukazují jako součást denní rutiny, bohužel rozmělňují následující tři příběhy, které schematicky akcentují destruktivní psychologický a morální dopad popravy na její vykonavatele. I když se barvy snímku postupně prosvětlují (a souzní tak s ideou nepoddání se autoritativnímu zlu), vnímavý divák se při sledování stopadesátiminutového didaktického příběhu čím dál víc kaboní. Naštěstí jen v hlavní soutěži bylo letos na Berlinale k vidění nejméně pět výtečných filmů, což je bezprecedentně nejlepší výsledek za poslední dekádu.

Autorka je filmová publicistka.