Lidé si prý za války dychtivě četli Tolstého Vojnu a mír, aby si ověřili správnost vlastních prožitků. Tvrdí to leningradská literární vědkyně a memoáristka Lydia Ginzburgová – hned v první větě Zápisků blokádního člověka, které kupodivu nenacházím přeložené do češtiny. Její útlou dokumentární prózu o každodennosti v obleženém Leningradě otevírám schválně ve dnech, kdy i Rusko uzavírá hranice s okolním světem před nebezpečným virem a já zůstávám uvnitř, v malém městě na břehu Volhy – sice ne v obležení, ale v rostoucí izolaci ano. Srovnávání pocitů je samozřejmě zcela předčasné. Ve městě zatím nepanují žádná mimořádná opatření. Místo karantény celý stát dostal týdenní prázdniny. Lidé tu žijí v očekávání a podobně jako ti z úvodu Ginzburgové zápisků se netrpělivě ptají: „Jaké to je? Jaké to bude?“ A pro každý případ skupují pohanku a toaletní papír.
Ptám se i já a do košíku mechanicky přihodím po jednom balení od obojího. Vracím se pak domů po nečekaně jarních ulicích – jindy na nich na konci března ještě leží sníh, teď si v loňské trávě všimnu podbělu. Ulice jsou jako vždy poloprázdné – jen netečné matky před sebou tlačí kočárky a zírají do telefonů. „Ještě tu nevládne utrpení, strašlivý smutek ani strach, naopak – je cítit mírné vzrušení a pocit, který hraničí s lehkostí, pocit, že tenhle život skončil.“ To už si ale čtu v zápiscích Lydie Ginzburgové a v duchu si přitom opakuji jiná její slova: „Takže to cítím správně, je to tak.“
Poznámky k budoucí knize si Ginzburgová začala dělat už během blokády, hned po první hladové zimě, na jaře dvaačtyřicátého roku, kdy se obyvatelé obléhaného města mohli alespoň načas otřepat a vydechnout si – vždyť před sebou měli ještě bezmála dva roky izolace. A právě o ní, o dlouhodobé existenci v uzavřeném prostoru, o jejích důsledcích se snad něco dozvím z těch záměrně odosobnělých zápisků, které i přesto na čtenáře mají doslova fyzický účinek – přistihnu se, jak si bezděky přejíždím jazykem po dásních, když si čtu, jak otékaly hladovým obyvatelům Leningradu, a po větách „Tělo jako by se po zimě vrátilo zpátky na povrch. Nořilo se teď do vzduchu a dýchalo.“ i já cítím jistou úlevu.
Ginzburgová dokumentuje pozvolnou, o to však drastičtější proměnu člověka, k níž nevyhnutelně dochází ve světě, který se znenadání smrskne na studený byt a pár ulic v pěší dostupnosti. Dokumentuje především pocity, protože ty, jak říká, vyprchají nejrychleji a zbudou jen fakta: hlad, zima, bolest, strach. Ačkoli ten paradoxně nikoli. Zarazí mě jeho absence v pravidelně bombardovaném městě, tím spíš, že mě tady, v prozatímním závětří, už nějaký čas tiše paralyzuje. Nepřítomnost strachu v blokádním Leningradě názorně vysvětlí až prostá konstatace jedné bezejmenné hrdinky: „Pochopte, lidé přece nemohou dva roky v kuse na všechno ustavičně reagovat.“ Její slova mě smíří s vlastními momentálními obavami i mediální panikou.
Na srovnávání pocitů je skutečně příliš brzy, Zápisky blokádního člověka si čtu spíš jako přípravu, ale možná si jen krátím ten nebývale volný čas – „V propasti ztraceného času – ten nalezený“, jak své vyprávění končí Ginzburgová.