Když se svět smrskne - slepá v kopřivách

Lidé si prý za války dychtivě četli Tolstého Vojnu a mír, aby si ověřili správnost vlastních prožitků. Tvrdí to leningradská literární vědkyně a memoáristka Lydia Ginzburgová – hned v první větě Zápisků blokádního člověka, které kupodivu nenacházím přeložené do češtiny. Její útlou dokumentární prózu o každodennosti v obleženém Leningradě otevírám schválně ve dnech, kdy i Rusko uzavírá hranice s okolním světem před nebezpečným virem a já zůstávám uvnitř, v malém městě na břehu Volhy – sice ne v obležení, ale v rostoucí izolaci ano. Srovnávání pocitů je samozřejmě zcela předčasné. Ve městě zatím nepanují žádná mimořádná opatření. Místo karantény celý stát dostal týdenní prázdniny. Lidé tu žijí v očekávání a podobně jako ti z úvodu Ginzburgové zápisků se netrpělivě ptají: „Jaké to je? Jaké to bude?“ A pro každý případ skupují pohanku a toaletní papír.

Ptám se i já a do košíku mechanicky přihodím po jednom balení od obojího. Vracím se pak domů po nečekaně …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky