Dějiny jako argument

Nová básnická skladba Adama Borziče Dějiny nitě mě přivádí k ošemetné otázce autorského záměru. Autor něco zamýšlel, ať už o tom věděl nebo ne, a já do jeho textu vkládám předpoklad o jeho záměru, o jehož pravděpodobnosti chci přesvědčit sám sebe, čtenáře této recenze i samotného autora. Není v tom o nic víc troufalosti než v autorově touze vyslovit se k veřejnosti. Stojíme oba na nepevné půdě domněnek, ale takto nejistě, a přece vášnivě a opravdově se nad texty domlouváme odjakživa, nejpozději od chvíle, kdy proces rozumění kdosi pojmenoval a tím jej uvedl do našeho vědomí. Mysterium interpretace jde někdy tak daleko, že pozorujeme, jak se v textu prosazuje záměr takřka za zády autora, jak se rozevírají nůžky autorské rozporuplnosti. Jako čtenář Dějin nitě právě tak upadám do recepčního schizmatu a lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to nepřináší dobrodružné zmatení. Vnímám, co mi autor říká, a zároveň cítím, co by autor chtěl, abych si myslel, že mi říká.

Burcující vyznání

Dějiny nitě jsou složeny z dvaceti básní, které rozvíjejí představu dějin jako prolínání a střetávání lidského a božského principu. To jsou, pravda, slova dost obecná, ale Borzičovým deklarovaným záměrem je pokusit se „obsáhnout vše: vesmír v nekonečné dálce i duši“ (čteme na obálce knihy). A tak básník na nit svého inspirovaného výkladu navléká dramatické obrazy naší přítomnosti i neméně dramatické příběhy minulosti, které znovuprožívá natolik živě, jako by jich byl sám účasten. Dějiny nitě jsou autorovou vášnivou promluvou k sobě samému, burcujícím vyznáním člověka, který je zasažen aktuálním děním ve světě a skrze mystickou zkušenost hledá své místo v něm i náležitý postoj k němu.

A tu se poprvé ukazuje rozporuplný účinek skladby. Kdybych automaticky přijal nejzjevnější, nejsvrchnější rovinu Borzičovy básnické výpovědi, vzrušeně podsouvanou nakladatelskou anotací, mohl bych napsat, že titul skladby je metaforou civilizačního vývoje, který spěje kupředu, zatímco lidská přirozenost zůstává neměnná. Ale čtu­-li skladbu až do konce a pak znovu a znovu, musím s lítostí konstatovat, že podmanivou metaforu z názvu nijak zvlášť nerozvíjí. Jsem přitom ten poslední, kdo by lpěl na návodnosti titulů literárních děl, ale trpím stále obnovovanou, protože stále zklamávanou důvěrou v to, že autor pořádá své dílo jako promyšlený celek.

Přivést čtenáře na správnou cestu

Nejvlastnějším tématem Dějin nitě je obava ze ztráty historických souvislostí. Mluvčí skladby vyjadřuje prostřednictvím košatých básnických obrazů, náboženských představ i historických paralel rozčarování nad tím, že se člověk v běhu dějin zpronevěřil své podstatě, tedy že není schopen uskutečňovat to, čemu moralisté říkají humanita, a že ztratil schopnost starat se o nadosobní smysl své existence. Takový člověk pochopitelně nevěří v žádného boha nebo hlas boží neslyší. Tradici, která je zdrojem poznání, zpupně odmítá, aniž by ji opravdu znal. A neporušitelné spojení s přírodou, která jej zplodila, dávno necítí nebo popírá. Všechny tyhle ušlechtilé předpoklady stojí v pozadí Borzičových veršů, na nich autor zakládá svůj pokus vypořádat se s bezbožnou současností. Jenomže jsou to všechno předpoklady, jejichž obsah je dnes stejně prázdný a bezvýznamný jako doba, proti které je básník užívá. Ale hlavy nás hříšníků se jimi stále tlučou nejsnáze.

Borzičova tendence čtenáře poučit a přivést na správnou cestu, která se projevila už v knize Západovýchodní zrcadla, kontaminuje v Dějinách nitě lyrickou výpověď, autorovu nejsilnější polohu. Po několika prvních básních, jimž vládne smyslově plný výraz, ne­­očekávaná spojení a nespoutaná imaginace, vstupují do skladby myšlenky, ideje, citáty a parafráze. Metafory záhy nemluví samy za sebe, ale sugestivně přenášejí myšlenkové schéma veršů. Skladba se stává apelativnější, jako by autorovi zvlášť záleželo na tom, abychom jeho rozhořčení sdíleli. Poselství, která jsou kladena jako dogmata, oslabují působivost verše postaveného na smyslové názornosti a hře představ. Přesvědčovat někoho básnickým obrazem o pravdě dost dobře není možné. Ve většině básní lze tedy rozpoznat šev mezi čirou lyrikou, kterou Borzič umí, a snahou být aktuální, vyjádřit svůj názor, působit myšlenkou. Když tuto strategii prohlédnete, nabudete dojmu, že všechna ta krásná slova, exotické reálie a historické souvislosti jsou rekvizitami a ilustracemi tendencí. Skladba začíná křehkými intimními obrazy a končí prvoplánovým odsudkem Miloše Zemana.

Kdo si potřebuje potvrdit svůj jasný, hotový názor, že současný svět je sobecký, materiální, skrznaskrz odlidštěný, nechť čte Dějiny nitě. Kdo by zde hledal poezii, jako že by ji zde hledal právem, riskuje zklamání. Je mi trapné to psát, ale poezie by měla provokovat otázky, znejišťovat nás v našich přehledných, ustrnulých předpokladech. To, co si myslím, že Adam Borzič chtěl svou skladbou říct, řekl by úspěšněji v žánru eseje.

Autor je literární kritik.