Na hranici grotesky

Debutová kniha Vratislava Kadlece Hranice lesa obsahuje sedmnáct povídek psaných od roku 2002 – jedná se tedy o uzrálé texty a ani autor jakožto překladatel, absolvent Literární akademie a bývalý šéfredaktor měsíčníku Plav není v literárním prostředí nováčkem. Anotace knihy nešetří velkými jmény – odkazuje k vlivu Josého Luise Borgese a Franze Kafky. Srovnávat s tím, co už tu bylo, přitom snad ani není třeba. Kadlecovo psaní si totiž zaslouží pozornost samo o sobě.

Od hororu k intimitě

V povídkách se dají vysledovat dvě tendence. V některých textech autor vytváří zcela obyčejné, povědomé postavy – třeba rodinku z povídky Přece ji nebudeme jíst, když byla taková – a ty následně nemilosrdně vrhá do bizarních situací a staví před jejich každodenní život surreálné překážky. Hrdinové tak nalézají lidské tělo pod kachličkou v koupelně, připečou se k spolucestujícímu v MHD nebo ztrácejí vlastní jméno. Kadlec vede čtenáře přesně tam, kam potřebuje, aby ho následně skopl do propasti temných fantazií, běsů a mrazivého humoru. Často balancuje na žánrové hranici hororu, ještě častěji na hranici reality a přeludu. Pocit nejistoty a kolísání mezi smíchem a zděšením je nejvýraznější v povídkách Vedlejší příznaky, Nos a Šprýmař.

Vedle těchto takřka lynchovských povídek jsou ale v knize i texty zcela odlišné nálady. V povídkách Želva, Hranice lesa nebo Smrt na Délu autor hororové prvky ubírá, mění tón vyprávění a volí zcela odlišnou, jemnější stylizaci. Daleko niterněji se zabývá tematikou partnerství a soužití. V kontrastu k předchozím polohám zde najednou vysvítá klid a snad i dojetí, určitě však ne patos. Vše vyvrcholí v závěrečné (a zároveň nejdelší) povídce Rosný bod. Rozebírání komplikovaného partnerského vztahu se tu pojí s děsivě bizarní situací v životě postav. Zápletka je téměř detektivní a napětí umí Kadlec držet několik desítek stran. Navzdory ambicím zřejmým z rozsahu textu i z jeho zařazení na konec sbírky však velkolepé propojení obou přístupů nefunguje tak dobře jako kratší a jednodušší formy. Některé texty mají jen pár stran či řádků a spíše než povídky jsou to černé historky, anekdoty, bizarní povídačky prohozené jen tak mezi řečí. Síla Kadlecových krátkých útvarů tkví především v myšlenkách probleskujících mezi řádky, nad kterými jako by vypravěč vzápětí mávl rukou. Zatímco tedy o celé knize nelze jednoduše tvrdit, že „méně je více“, v případě Rosného bodu to platí.

Bez karikatur a stereotypů

Hranice lesa stojí hlavně na schopnosti modelovat postavy a vypravěče. Kadlec si přitom počíná nejen obratně a s lehkostí, ale zejména uvěřitelně. V několika větách dokáže načrtnout postavy, které jsou mi hned blízké – jako bych každou z nich dobře znala a sdílela jejich starosti. Většinou jsou to obyčejní lidé, ale autor se neuchyluje ke zjednodušování a nevypomáhá si ani stereotypními přívlastky či karikaturou. Úředník z povídky O Zlatohlávkovi, co špatně spal by snadno mohl být karikaturou „kravaťáka“, hrdina z Liborova autentického odpoledne zase přihlouplým „podpantoflákem“. Kadlec se ale s prostými charakteristikami nespokojí: „Jiří Buřeň, který si pokaždé ze cviku myslel i opak toho, co zrovna cítil, aby náhodou nesklouznul k jednostrannosti, tenhleten Jiří Buřeň teď ležel na nemocniční posteli a zvracel si do dlaní.“

Pozoruhodná je i celková „dramaturgie“ knihy. Ta totiž není jen souborem textů z posledních let v jednom balení – řazení jednotlivých povídek je pečlivě promyšlené. Dobře zde funguje nejen osvěžující střídání různé délky textů, ale také pozvolný vstup do autorovy fantazie a poťouchlého vypravěčství. Vše se před námi otevírá pozvolna a s rozmyslem. Šílenství a děs střídá klid a harmonie a v závěru se vše propojí – zážitek z knihy se tak nerozpadá na sedmnáct kousků, ale zůstává ucelený.

Nakonec jedna poznámka ke grafickému zpracování: nebylo už ilustrací Pavla Růta v Argu příliš? Těžko se zbavit dojmu, že byly šité horkou jehlou. Jednoduché a hrubé ilustrace navíc evokují spíše žánr hororu či pohádky pro dospělé – tak jednoduché to ale s Kadlecovým psaním není.

Hranice lesa ohmatávají několik druhů hranic – mezi smíchem a strachem, realitou a fikcí, povídkou a povídačkou na pár řádků, příčetností a šílenstvím. Balancovat na nich je zábavné a znepokojující zároveň. Nominace na Objev roku v ceně Magnesia Litera je proto zasloužená. Povídková sbírka sice stěží vzbudí takové vzrušení jako „nový český román“, ocenění by však nezískala neprávem.

Autorka studuje DAMU.