Promyšlená lyrika

Zbytné parádivosti Martina Stöhra

Martin Stöhr ve své poslední sbírce Užitá lyrika hledá možnosti, jak vypovídat o unikavých zkušenostech. Činí tak s překvapivou opatrností a moudrým odstupem, jenž ovšem nemusí být pro čtenáře zrovna přesvědčivý. Jako by autor pochyboval o pozici, z níž promlouvá. Bojí se básník kýče, když hledá sám sebe?

Dostat se na kobylku nové básnické sbírce Martina Stöhra není snadné. Její smysl uniká pod významy pozoruhodných slov, kryje se zdánlivě nenápadnou grafickou podobou, rozpouští se v poklonkujících ohlasech a recenzích, z jakých se žádný autor nemůže skutečně těšit. Gesto skromnosti, gesto oproštěné básnické a lidské zralosti, se projevilo i v autorském „medailonu“, který sestává ze jména, roku narození a seznamu vydaných sbírek s jejich vročením. Anebo je to rafinovaný způsob, jak říct, že Martin Stöhr je v literárním světě natolik známý a všudypřítomný, že není třeba jej jakkoli představovat? A tu jsme u paradoxu Užité lyriky, který prochází různými rovinami sbírky coby komunikátu autorova sentimentu.

 

Lyrický lunapark

Užitá lyrika je v procesu výroby pečlivě kontrolovaný, dokonale zabalený produkt, který znalci (čti: vděčné ženy a mužové české poezie) očekávají s rukama napřaženýma k potlesku dříve, než jej četli. Sbírka má tu výhodu, že její autor …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky