Ve své druhé sbírce, za niž získal letošní Cenu Jiřího Ortena, se Šimon Leitgeb vrací k objevování a poznávání světa očima malého chlapce z okraje společnosti. Díky jazykové naivitě a bezelstnému přístupu k poezii se mu daří zachytit citlivé téma bez patosu, sentimentu a klišé.
V prvotině Mezi náma (2017) přišel Šimon Leitgeb s námětem, který se v české poezii příliš nevidí. V lapidárních portrétech venkovských a maloměstských figurek vyjádřil svou útlou životní zkušenost utvářenou údivem. Zaujal naivní postoj ke skutečnosti, aby tím naléhavěji obnažil její rozporuplnou, tekutou podstatu. Básně skládal jako anekdoty založené na výmluvném detailu, který na první pohled nesouvisle, ale příznakově charakterizoval dědu, souseda, spolužáka, učitelku, známého. Předvedl se jako básník epické zkratky a lyrické evokace. A co je podstatné, dal v kostýmech a kulisách současnosti vystoupit málem biblické pospolitosti lidí. Živí i mrtví, cizí i blízcí, milovaní, ostouzení nebo jen dvakrát do dne míjení, ti všichni tu, vyvoláni neumělými slovy, defilují. Obzor kterési jihočeské polis obstoupili neodbytně existující lidé se svými nepěknými osudy. Kolektivní střeva tvého i mého života vyhřezla z našich individualistických teřichů.
Důmyslně nastražené básně
V Betonové pláži postupoval Leitgeb obdobně. Opět mezi nás a vyprávěné osudy několika spřízněných individuí postavil čistého, naivního kluka, který, aniž to ví, nasává do sebe s každou básní, s každým svým pozorováním málo lesku a mnoho bídy vezdejšího života na periferii. Špiní se pro nás, čtenáře, jako piják, obírá se podružností, kterou mu chvíle přinesla, a až mezi řádky na sebe prozrazuje, jak se to má s jeho touhami a strastmi, totiž že jeho rodinné poměry jsou, slušně řečeno, nuzné a neutěšené. Víme bezpečně snad jen to, že žije se strýcem v karavanu nad městem, odkud na svět hledí široce rozevřenýma očima. Jeho zjitřená obraznost realitu zpravidla hyperbolizuje a zkrášluje. Sám o tom nemá tušení – autor to tak chtěl. Nastraženo je to důmyslně. V hierarchii chlapcovy inspirované výpovědi má informace o tom, že je patrně zavřený v dětském domově, stejnou důležitost jako to, že se mu líbí holky, protože přece „kluci se ptaj jeden druhýho/ která se jim líbí/ a když se dvěma líbí ta samá/ rvou se// je to ten nejkrásnější svět/ prát se o lásku“.
Kdo by chtěl Betonovou pláž hodnotit z hlediska jejího, abych tak řekl, společenského dosahu, tomu Leitgeb vcelku směle ukazuje, že život v chudobě, bez rodičů, pod stálým tlakem nejistoty je co do intenzity stejně plnohodnotný jako život v péči a hojnosti. Hrdina Betonové pláže prožívá svoji existenci naplno a dovede být šťastný, ačkoli při pohledu zvenčí jeho situace ani zdaleka utěšená není. V tom je ovšem celý vtip: cítíme nesouměřitelnost lidských osudů a je nám to líto. A je nám to líto nad básněmi ostentativně nepatetickými a nesentimentálními.
Říká, co vidí
Stejně jako prvotinu napsal Leitgeb i svou druhou sbírku v obecné češtině, čímž dosáhl jisté autenticity projevu. Chlapec má mluvit, jak mu zobák narost. Co pojmenuje, to je pro něj nanejvýš skutečné, i kdyby to byly pouhé představy. Čemu tak docela nerozumí, tomu dává jména alespoň přibližná (například ukrajinští dělníci jsou „krajíci“). Když chlapce a jeho strýce kdosi označí za „vandráky“, vysvětlí strýc chlapci, že „vandrák je člověk/ kterej je sám“. To se chlapci zalíbí natolik, že si slovo „vytetuje“ fixou na ruku. Jazyková naivita tu odpovídá bezelstnosti pohledu. Chlapec říká, co vidí, aniž rozumí. Báseň Zemětřesení: „za strejdou choděj holky z města/ třesou karavanem/ a způsobujou zemětřesení// čekám na stromě/ dokud neodejdou// město pode mnou/ je plný zámků/ který postavil/ strejda s krajícema“.
Obdobný postup uplatnil Imre Kertész v románu Člověk bez osudu (1975, česky 2002). Nechal o holocaustu vyprávět dospívajícího chlapce, který realitu koncentračního tábora prožívá, jako by se účastnil klukovského dobrodružství. Je to důmyslný způsob, jak prakticky nezobrazitelné, nesnadno vyjádřitelné obsahy lidské zkušenosti zprostředkovat bez vtírajícího se patosu, moralizujícího hodnocení nebo literárních klišé. Leitgeb se díky tomuto triku nad ubohostí svého hrdiny nedojal. Vyhnul se přímému, autorskému hodnocení situace, takže žádným papírovým rozhořčením či hysterickými odsudky nerozmělnil váhu společenských problémů v banalitu (žánrové) literatury. Umná stylizace demaskující lyrické výpovědi funguje i přesto, že slov jako „synonyma“, „nomádi“ nebo „gravitace“ bychom se u našeho malého „vandráka“ sotva nadáli.
Autor je literární kritik.
Šimon Leitgeb: Betonová pláž. JT’s nakladatelství, Krucemburk 2020, 40 stran.