Právo na zádumčivost - básnická redukce

Mám kamaráda, který mi opakovaně vy­práví o svém setkání s Jiřím Pištorou. O jeho elegantní vizáži, na polovinu šedesátých let moderním, krátkém sestřihu (pleš teprve přicházela). O schopnosti citovat ve vinárně před holkama zpaměti Shakespearovy verše v originále. O jeho zádumčivém obličeji.

Kamarádovo vyprávění, přesněji ­řečeno, představy, které podněcuje, honí se mi hlavou, kdykoli Pištoru čtu. Některé verše jeho prvotiny Hodiny v řece (1961) působí dojmem natolik jednotným, že je obtížné proniknout přes jejich náladu ke slovům, uvědomit si, co se tu vlastně říká: „Padám/ jen tak,/ okolo tvého okna padám,/ aby ti bylo šťastně líto,/ že padá listí.“ Neříká se toho zrovna moc. Člověk cítí, kolik je na stránce prostoru mezi těmi nehledanými slovy, ale v tom prostoru může být každý okamžitě, blaženě celý. Obvykle, vlastně skoro výhradně se tu neříká, co se míní.

Hodiny v řece začínají povodní, pokračují melancholickým, vždycky trochu zjitřeným proudem, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky