Přestože severní a jižní břeh Středozemního moře spolu už více než dva tisíce let vedou živý dialog, maghrebským frankofonním romanopiscům se často přisuzuje inspirace Kafkou, Joycem, Borgesem. A mnohdy se opomíjí, že četli také Proustovo Hledání ztraceného času. Jak to vypadá, když se ikonického díla francouzského modernismu chopí tuniská spisovatelka?
Když v roce 1919 obdržel druhý díl Proustova cyklu Hledání ztraceného času, nazvaný Ve stínu kvetoucích dívek, Goncourtovu cenu, vyvolal vášnivou polemiku, neřkuli skandál. Dobová levicová média označila Prousta za pracovitého snoba, navíc „nekonečně otravného“. Dnes už snad o literárních kvalitách, inovativnosti a inspirativnosti Hledání ztraceného času (1913–1927, česky 1927–1930) nikdo s alespoň průměrným vzděláním nepochybuje. Ba co víc, i desítky let po vydání prvního dílu vybízí tento rozsáhlý cyklus k následování či – jak bychom dnes možná řekli – coververzím.
Za jednu z těch velmi zdařilých lze považovat román L’Oeil du jour (Oko dne, 1985) tuniské esejistky, spisovatelky a zakladatelky vysoké školy zaměřené na literaturu Hélé Béji (1948). Podobně jako Proustovi se jí dostalo skvělého vzdělání. Vyrostla v rodině ministra tuniské vlády, matka pocházela z vysoce postavené rodiny. Autorka jako první Tunisanka získala francouzský titul professeur agrégé v oboru literatury. Zastávala významný post v UNESCO, vyučovala literaturu na prestižních univerzitách. Několik let života mimo Tunisko jí umožnilo zaujmout patřičný odstup, díky němuž, opět podobně jako Proust, dokázala ironicky nahlížet stav soudobé tuniské společnosti a také podrobit hlubinnému zkoumání sebe samu a své místo ve světě.
Muzeum každodennosti
Oko dne představuje svého druhu přepis Proustova cyklu v tuniském podání. Vypravěčka s autobiografickými rysy přijíždí z Francie do Tunisu, kde stráví několik dní dovolené v domě své babičky, která pro ni stejně jako pro Marcela v Proustově románu, především v jeho třetím díle, znamená zcela ikonickou postavu spojenou s dětstvím a zároveň symbol archaického, mizejícího světa.
Příběh odehrávající se v jednom dni ohraničuje spánek, přesněji probuzení a usínání při východu a západu slunce – oka dne. Znalci Proustova díla již jistě tuší, že probuzení se protahuje, vypravěčka dlouho lavíruje na hranici mezi sněním a bdělostí, stižena jakousi paralyzující malátností. Zatímco Marcelovo probouzení, jímž vstupujeme do celého cyklu, je stavem, kdy „něžně tiskl tváře ke krásným oblinám podušky, které svou plnou svěžestí připomínají tváře našeho dětství“ a v němž „vířivé a zmatené evokace netrvaly nikdy déle než pár vteřin“, mladé ženě trvá nekonečně dlouho, než se z otěží spánku definitivně vymaní, než se z primitivní nehybnosti nebytí vrátí do zřetelného prostoru a času. Na vině je jistě Boutellis, démon mocný tak, že dokáže svévolně uvrhnout spáče do temné noční můry. „Nevyslovitelná byla úleva z probuzení v pokoji, kde se požehnaný začátek dne dotýkal protějšího břehu nicoty. Proti houštinám mé noční můry se vztyčil archanděl probuzení zahalený do záhybů závěsů, jejichž barva tango, jak babička označovala nenapodobitelnou žluť s odstínem mezi plavou, oranžovou a šafránovou, potichu nechávala znovu zrodit den v mém srdci.“
O vypravěčce se toho mnoho nedozvíme, přesto čtenář zůstává po celou dobu odkázaný na její pohled a vnímání. Prostor domu, jenž představuje poslední oázu, prastaré jadérko uvnitř šeredného modernizujícího se města, i vnější prostor nahlížíme jejíma očima. Klíčem k jeho pochopení i k pochopení vypravěččina vztahu ke světu jsou, zdá se, věci povýšené na spirituální předměty. Snad dokážou uchovat půvab tradice, opravdového, nezkaženého světa. „Mezi noblesou, s jakou babička přijímá ztrátu věci, jakkoli cenné, a touhou, s níž uchovává i sebezničenější předmět, panuje očividný kontrast. Nepatrné rezavé hodinové ručičce, plesnivým čokoládám, vlhkým doutníčkům, víčkům od lahví, starým toaletním taštičkám, košíčkům, prázdným flakonům, vysloužilým miskám na cukrovinky, kasičkám, nicotnostem, které by už jinde dávno vyhodili do odpadu, se u ní dostává rovného zacházení. Nic není opomíjeno, šperky se uklízejí se stejnou pozorností jako laciné kapesníky, vše je s muzejní přesností zaneseno do inventáře babiččiny paměti.“ Věci jsou nositelkami paměti, „živoucím muzeem každodennosti“.
Za zdmi babiččina domu
Vypravěčka, zdánlivě soustředěná jen na sebe, své prožívání a vjemy, však ve skutečnosti neustále nabízí postřehy pozorovatelky privilegované svou jinakostí – zkušeností života jinde. Pomocí zcizovacích efektů, odstupu, střídání pohledu shora a mikroskopického záběru na detail realisticky vykresluje soudobou tuniskou společnost zahleděnou do vlastní iluze modernity a nezávislosti. Nemilosrdné skelety ohavných betonových staveb prokládané zmalovanými obličeji vyhaslých žen „v nejlepších letech“, bezvýznamné postavy zpité mocí, jako celník na letišti či odporně povýšená učitelka literatury jen umocňují rozdvojení, které vypravěčka tváří v tvář vlastní kultuře pociťuje. Jakému světu patří? Tuniská modernost je jen karikaturou sebe samé, tradice mizí a zůstávají po ní nepolapitelné vzpomínky. Babička, záruka starého světa, i její dům poskytují útěchu, ovšem odvézt si je s sebou na konci prázdnin do Evropy nelze. „Čas, který tady ubíhá, není než obrazem uzavřeného světa, zlehounka dýchajícího.“ Tragickému zákonu času nakonec podléhají i předměty, zprvu vnímané jako hráz proti jeho působení, unikají a s nimi i „já“, jež bude potřeba znovu ustavit.
Protagonistka si připadá jako cizí bytost, stižená „dusivou jinakostí“. Už v úvodní scéně, jež evokuje noční můru a následné probuzení, pociťuje své tělo jako jeskyni hrůzy, odcizena sama sobě, svému vědomí. Jakkoli nostalgicky později, během dne, nahlíží na svět uzavřený ve zdech babiččina domu, jakkoli archetypální je pro ni sama postava babičky coby tradiční maghrebské ženy, další ráno s sebou přinese nutnost návratu do Francie. Dnes se ještě může „zoufale prohrabávat střepy obrazů jako úlomky fajánse, kterými někdy, aby se ušetřilo, dláždíme cestičky v zahradách“, ještě lze do paměti ukládat tisíce fotografických obtisků milovaných míst, jenže i ty budou nakonec připomínat pohlednice na stojanech v obchodech pro turisty. Navíc s nostalgií a sentimentem je nutno zacházet obezřetně, s jistou dávkou dekadentnosti a ironie, jinak se šperk pečlivě uchovávaný ve vzpomínce promění v cetku, ohyzdný suvenýr z cest. Paměť nás zrazuje už v přítomných chvílích a budoucnost se zdá ponurá.
Na švu kultur
Román Oko dne v mnoha ohledech kopíruje Hledání ztraceného času, ať už v rovině obrazů, postav, barev, smyslového prožívání, hluboké introspekce nebo stylistických figur. A přece jej nelze vnímat jako prostý pastiš. Zatímco Proust stojí na rozhraní věků, Hélé Béji žije především na švu kultur a její rozpolcenost, zároveň modernistická i postmoderní, i potřeba se znovu scelit pramení právě z této kolize. Rodné město jí při pohledu z letadla připadá jako „neznámá kolébka“. Srážka mezi tradicí a modernitou, starým a novým, známým a cizím se u Hélé Béji odehrává také v jazyce – v jazyce druhého. Aniž přitom třímá v ruce obvyklé hlučné zbraně autorů postkoloniálních literatur, tedy slova jako identita, odcizení, ztráta… Román tak nemíří k obvinění ani k flagelantství. Její jazyk je proustovsky subtilní, neokázalý, plný nevtíravých arabesek vyjadřujících problematický vztah k sobě samé. Jen tam, kde se proustovské sebepoznání odehrává v čím dál uzavřenějším prostoru, nesměřuje k vysvobození, nabízí Hélé Béji naději. Těžko říct, zda nakonec barvy, zvuky, vůně a babiččina každodenní modlitba, která má ateistické vnučce zajistit slavnostní vstup do Ráje, sehrají roli Proustovy madlenky. Každopádně kruh paměti se uzavře a vypravěčka se smířená vrací do Francie – do světa, kterému nyní patří.
Autorka je romanistka.