Bělorusové a (r)evoluce

O národní povaze a strategii přežití

Proč Bělorusové dosud nebyli úspěšní v boji s totalitou? Spisovatelka Hanna Sevjaryněcová hledá odpověď v „národní povaze“ a svůj esej věnuje kritickému zpytování jejího dvojznačného, ambivalentního charakteru: „Bělorus umí být kýmkoli – podle toho se pozná, že zůstal Bělorusem.“

Jedna z nejbolestivějších a nejdůležitějších otázek, před nimiž my Bělorusové aktuálně stojíme, zní: proč jsme ve svém boji s totalitním režimem stále nezvítězili? Vždyť jsme měli pro vítězství veškeré podmínky: mimořádné množství zastánců změn, tisíce hrdinských skutků a obětavost nejen pomyslných vůdců a veřejných osob, ale každého jednotlivého účastníka manifestací a dalších protestních akcí, kterých se lidé účastnili nikoli kvůli slávě nebo zviditelnění, ale pro pravdu; navíc ekonomický život stagnoval, „ti nahoře už nemohli, ti dole už nechtěli“ a nastala unikátní jednota všech generací a profesí ve jménu společného cíle. A přesto, navzdory tomu, že jsme měli k dispozici všechny složky úspěšné revoluce pohromadě, jsme nezvítězili. Čím to? Proč běloruské revoluce, od Kościuszka po Kalinouského, od bělorusizace dvacátých let po obrození let devadesátých, nevítězí? Máme už konečně šanci, anebo ne? A pokud ji máme, v čem tato šance spočívá?

Rovnou se přiznám: nemyslím …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky