Bělorusové a (r)evoluce

Jedna z nejbolestivějších a nejdůležitějších otázek, před nimiž my Bělorusové aktuálně stojíme, zní: proč jsme ve svém boji s totalitním režimem stále nezvítězili? Vždyť jsme měli pro vítězství veškeré podmínky: mimořádné množství zastánců změn, tisíce hrdinských skutků a obětavost nejen pomyslných vůdců a veřejných osob, ale každého jednotlivého účastníka manifestací a dalších protestních akcí, kterých se lidé účastnili nikoli kvůli slávě nebo zviditelnění, ale pro pravdu; navíc ekonomický život stagnoval, „ti nahoře už nemohli, ti dole už nechtěli“ a nastala unikátní jednota všech generací a profesí ve jménu společného cíle. A přesto, navzdory tomu, že jsme měli k dispozici všechny složky úspěšné revoluce pohromadě, jsme nezvítězili. Čím to? Proč běloruské revoluce, od Kościuszka po Kalinouského, od bělorusizace dvacátých let po obrození let devadesátých, nevítězí? Máme už konečně šanci, anebo ne? A pokud ji máme, v čem tato šance spočívá?

Rovnou se přiznám: nemyslím si, že v onom skoro třistaletém boji Bělorusů za právo „nazývat se lidmi“ hraje prvotní roli geopolitika nebo ekonomie. Jsou to nepochybně důležité složky, ale nejsou v tomto případě základní. Kdyby šlo jen o politiku nebo ekonomii, bývali bychom dokázali svou zemi změnit už na podzim. Domnívám se, že věc spočívá v tom, čemu se obecně říká „národní povaha“.

Když mluvíme o „národní povaze“, nevyhnutelně se dopouštíme riskantních zobecnění a publicistických zjednodušení. Ve 21. století musíme pochybovat, zda pojem „národní“ lze ještě používat jako základ pro jakékoli zobecnění. Máme vůbec právo tlumočit současné události v podobně anachronickém duchu? Domnívám se, že zrovna v případě Bělorusů, kteří se s velkým zpožděním formují jako národ a zároveň dávají ostatním důvod se zamyslet, co kategorie „národního“ vlastně znamená, si můžeme podobná zobecnění dovolit (když už zaostáváme, tak se vším všudy).

Vynechám tedy v tomto textu analytickou část s citáty a příklady a vrhnu se rovnou do víru zobecnění. Těžko je mohu prohlásit za vědecká – jsou to spíše postřehy založené na jistých znalostech běloruských dějin a literatury.

Umění být kýmkoli

Je všeobecně známo, že běloruská národní povaha je především určena naší geografickou polohou mezi Západem a Východem. V jednom prostoru se zde setkávají a koexistují východní a západní civilizace, do jisté míry zastoupené pravoslavnou a katolickou církví, a to je základ naší obecné kulturní tolerance, otevřenosti všemu, která nám na jedné straně zajišťuje v tomto prostoru mírné spolužití a na straně druhé nám umožňuje, abychom se skoro beze stopy rozpustili v cizím prostředí. Z Bělorusů se odjakživa stávají významní Rusové, Chilani, Ukrajinci, Češi, Poláci. Bělorus umí být kýmkoli – podle toho se pozná, že zůstal Bělorusem. Křižovatka cest, cesta odněkud někam, to je odvěký motiv běloruské literatury – ale stejně významný motiv je ostrůvek uprostřed bažin, domeček v lese, uzavřený prostor pod ochranou nebe, který vyvažuje přílišnou otevřenost cest.

Druhá důležitá okolnost je ta, že se Bělorusko kvůli své poloze příliš často stává bojištěm cizích bitev. Každá větší neshoda mezi Západem a Východem nás postihuje a zahlcuje vlnami cizích válek. Nemáme území, na kterém by se kdysi nebojovalo, válka patří do naší kolektivní historické paměti, vzpomínky na ni se předávají mezi generacemi. V souladu s tím jsme si zvykli na změny vládnoucí moci, ale žádná z těchto mocí není „naše“, je vždy vnímána jako cizí, jako něco, co se musí přetrpět, vydržet, napálit a před čím je třeba se schovat, jestliže chceme přežít.

Tato strategie přežití, nikoliv boje, je zapsána do podvědomí a jejím základem je i místní klima: Bělorusko je zónou rizikového zemědělství. Místní lidé vědí, že nemají žádnou moc nad krupobitím, deštěm, sněhovou bouří nebo vedrem. I v tomto ohledu se tedy člověk musí zatnout, přizpůsobit se, vykrucovat se, a přitom spolupracovat s živly. Odtud vychází specifický vesmír běloruských bájí, plný zrůd a duchů, s nimiž postavy v pohádkách nebojují, nýbrž smlouvají.

Agrární národ

Důležité je chápat, že Bělorusové jsou agrárním národem. Města a městský prostor zabydlujeme během posledních sto padesáti let, a tradiční Bělorus přestoupil na městskou kulturu ještě později než jeho spoluobčané: ve dvacátých letech minulého století tvořili Židé polovinu obyvatelstva Minsku; ve městě Smaljavičy, odkud pocházím, tvořili před druhou světovou válkou Židé sedmdesát procent všech obyvatel. Běloruský hospodář jen těžce opouští půdu a vzdává se jistoty, kterou mu půda poskytuje. Proto naše společné hodnoty stále ještě nemají daleko k hodnotám tradiční agrární společnosti: patrný je obzvláštní význam soukromého vlastnictví, navyklost namáhavé práci, která se točí v kolečku kalendáře, pochopení pro zdlouhavost vývoje a připravenost se mu podřídit. Dle mého názoru odtud také pramení to, že se mezi sebou neumíme dobře domluvit: každý hospodář má vlastní názor na způsoby a metody hospodaření, každý má svou vlastní „životní pravdu“, podpořenou argumentem „tak to dělal můj děda“.

Když jsme u toho dědy a patriarchátu, musím poznamenat, že v systému běloruských hodnot není mužská role tou hlavní. Historicky a kulturně má žena v našem prostoru mimořádně důležité postavení. Mám­-li shrnout vlastnosti ženských postav běloruského folklóru a literatury, budou následující: rozhodnost, zarputilost, tvrdohlavost, zvláštní nepřemožitelná vitalita. Zatímco muži jsou stále ve válce a nemohou nijak ovlivnit svůj osud, žena se musí starat o své okolí, aniž by spoléhala na někoho zvenku; za svůj prostor zodpovídá sama. Proto jsou nejvýraznějšími postavami epických děl počátečního období naší literatury ženy a každá z nich je ztělesněná výdrž, rozhodnost, síla a neoblomnost.

Zobecněný Bělorus je introvert, protože ničím nechráněný život na křižovatce cizích historických procesů po něm vyžaduje, aby měl schopnost uchýlit se do „vnitřní emigrace“, schovat se do sebe, uzavřít se v nejistém, ale dle vlastních zákonů uspořádaném psychologickém prostoru. Kolektivní jednání je pro nás možné jen v podobě „talaki“, tedy sjednocení obce na základě konkrétního úkolu, který má časově vymezený konec – abychom se pak s úlevou mohli vrátit zpátky do svých skutečných i imaginárních „domácností“. Nejlepším způsobem hospodaření je pro nás systém blízkých, ale samostatných statků, zdaleka nejhorší je naopak kolchoz.

Mimochodem, „pořádek“ – občas ho nazývají „běloruský Ordnung“ – je skutečně běloruskou národní hodnotou, dokonce se kvůli tomu můžeme považovat za bratry pomyslných „Němců“. Ať už je pořádek jakýkoli, je vždy lepší než anarchie, protože dějiny jsou pro Bělorusa nepředvídatelné a závisí na jiných hráčích, zatímco vlastní malý pořádek je základem jistoty.

Nemá smysl hodnotit, které rysy naší národní povahy jsou dobré a které špatné, co je naší silnou stránkou a co prokletím. Každá z těch vlastností je ambivalentní a dává nám jak sílu, tak slabost. Zdá se mi důležité spíše vystopovat, jak tyto rysy ovlivňují onu napjatou situaci, ve které jsme se už pokolikáté ocitli.

Proč jsme nezvítězili

Nebudu se zdržovat u hrdinství. O naší dnešní solidaritě, empatii, obětavosti a touze po dobru toho už bylo řečeno hodně a tu nejsvětlejší stránku na sobě vidíme dnes a denně. Nicméně to nejpodivnější – že se vítězství stále nedostavuje – bychom měli vysvětlit aspoň sami sobě.

V prvé řadě se domnívám, že hlavním důvodem toho, že politické vítězství stále nepřichází, je naše připravenost ke spolupráci se zlem (čertem, vodníkem, okupantem, policajtem, kýmkoli). Bělorus pro sebe odděluje pořádek na svém nádvoří, kde je pánem, a pořádek v práci, kde je pánem někdo jiný. Dokáže se pohybovat ve dvou protichůdných hodnotových systémech zároveň a nezbláznit se z toho. Tyto – jak by řekl klasik Maxim Harecki – Bělorusovy „dvě duše“ jsou dobře vidět dnes. Statisícových pochodů se účastnili nejen ajťáci, lékaři nebo sportovci; budete možná překvapeni, ale mezi účastníky byli i státní úředníci, zaměstnanci vnitra, dokonce soudci a soudní zapisovatelé. V neděli se účastnili protestu proti násilí a falzifikacím – a v pondělí se převlékli a jeli do práce, kde na rozkaz seshora museli falzifikovat a vykonávat nátlak. Tato schopnost být zároveň takový i makový a nepociťovat u toho žádnou velkou disonanci – to je naše národní specialita. Znala jsem učitele, kteří o víkendu zavezli žáky na exkurzi do Kurapat [na místo masových poprav za Stalinova teroru v letech 1931 až 1941 – pozn. překl.] a hned další víkend s nimi jeli na prohlídku Stalinovy linie [zrekonstruovaného sovětského obranného komplexu, postaveného před rokem 1939, který nikdy nebyl použit v boji – pozn. překl.]. Potkala jsem průvodce, kteří pracovali tam i tam. Byla by chyba myslet si, že společnost je dnes rozdělená na světlo a tmu. Ve většině z nás světlo a tma, každé pěkně označené svou vlajkou, úspěšně koexistují. Počítáme­-li mezi své příznivce všechny účastníky protestních pochodů, jsme na omylu. Dnes jsou s námi, zítra proti nám a pozítří zase s námi. Takhle to funguje. Nemůžeme běloruskou společnost rozdělit na devadesát sedm a tři procenta, protože suma obou částí bude ve skutečnosti vždy převyšovat sto procent.

Za druhé, Bělorus chce, aby jeden pořádek byl hned nahrazen jiným. Myšlenka na sebekratší období anarchie a představa, že na nějakou dobu zůstane bez vedení, je pro něj nesnesitelná. Dokonce i šest měsíců, na které se odhaduje přechodné období před novými prezidentskými volbami, je dlouhá doba pro člověka, který po celou svou dějinnou existenci trpí nejistotou.

A za třetí, Bělorus neumí myslet dál, než sahají hranice jeho pozemku: Jsem zodpovědný za pořádek ve své zahrádce, ta sousedova ať klidně zaroste plevelem. Probrat to, promyslet – to by ještě šlo, ale jít tam a zavádět svůj pořádek, to těžko.

Jednou, až zvítězíme, budeme překvapeni, kolik lidí ve skutečnosti čekalo na změny a přálo si je. Těch je skutečně devadesát sedm procent. Stejně tak se ale dnes divíme, odkud se bere ta monolitní neochvějnost režimu. Jde o to, že těch, kteří jsou i navzdory vnitřnímu nesouhlasu připraveni udržovat stávající, byť jen zdánlivý pořádek (a to každý den v pracovní době od 9 do 17 hodin), je rozhodně víc než polovina. Zato po sedmnácté hodině se jde pochodovat.

Naše evoluce

Všichni cítíme, že název „revoluce“ se pro běloruské události příliš nehodí. Nabízí se hodně variant: protest, manifestace, akce. Jsem toho názoru, že dnes prožíváme nikoliv revoluční, nýbrž právě evoluční posun. Je obrovský, z hlediska historického času velice intenzivní, ale přitom také zdlouhavý v každém svém okamžiku. Připomíná to bolesti růstu, když pubescentovy kosti rostou rychleji než svaly.

Aby Bělorus zvítězil, musí si především uvědomit sebe sama, pochopit vlastní specifika a zvláštnosti svých osobních i kolektivních reakcí na události, aby se ve svých úvahách mohl řídit fakty, nikoliv emocemi. (Pokud tedy uznáme za fakt národní povahu.) To je také podmínka vývoje jednotlivce: než se vydáte k cíli, měli byste nejdřív pochopit a přijmout sebe takové, jací jste. Proto jsem si jistá, že nejdůležitější věcí dnes je kulturní, osvětová činnost, sebepochopení prostřednictvím četby, zpěvu, snahy mluvit vlastním jazykem. Také však musíme pochopit ty druhé, kteří nám dnes pod vlivem emocí připadají jako nepřátelé. Jsou to Bělorusové jako my, u nichž se ovšem za současných okolností aktualizoval pradávný mechanismus přežití a adaptace. Ať chceme nebo ne, právě tento mechanismus nám umožnuje už po staletí přežít jakoukoli pohromu – pro každého nového cizokrajného velitele má Bělorus v kapse schovaný prostředníček a zůstává díky tomu sám sebou.

V neposlední řadě spolu nesmíme mluvit ve vyprázdněných slovech. Je přitom jedno, jestli to budou slova podpory nebo prokletí. Bělorus je velký pragmatik a praktik, vždy stojí mimo ideologie. Aby podpořil určitou politickou sílu, musí v tom vidět nějaký zcela pochopitelný a zjevný praktický smysl. Pokud ho nevidí, je třeba mu poskytnout klidnou a neemocionální vizi tohoto smyslu.

Lidé, kteří momentálně stojí v čele politického procesu a dávají nám naději na změny a budoucí řád, nesmějí zapomínat, že Bělorus je velice nedůvěřivý a málokomu věří ve všem. Není třeba čekat, až uvěří, lepší je apelovat na jeho potřebu „Ordnungu“ a poskytnout mu záruku zákona a pořádku. Kromě toho by každý z nás měl rozšířit hranice vlastní zodpovědnosti. Naše země, to není jen dvě stě čtverečních metrů půdy před domem a šest set na chatě. Cokoli se děje v našem státě, nemá být rozdělené na „to moje“ a „politiku“; všechno je „moje“ a za všechno mám zodpovědnost. To „své“ je Bělorus zvyklý hájit do konce.

Také je důležité pochopit, že evoluce se týká všech. Je to těžká, ale nezbytná práce na sobě. Jestliže všichni chápeme, že být na dvou stranách najednou, na té světlé i té temné, není prospěšné, pak musíme tuto rozdvojenost překonat nejdřív sami v sobě. Evoluce národní povahy je také praktický úkol, který za nás nikdo nevykoná.

A nakonec: stává se, že revoluce prohrávají. Evoluce neprohrává. Tyto procesy nejsou zvratné. Evoluce je věc nelítostná i optimistická zároveň: kdo se nevyvíjí, umírá, kdo přežije, vyvíjí se dál. Sama jasně vidím, jak se vyvíjíme ve srovnání s těmi Bělorusy, od nichž odvozuje svůj původ naše národní povaha, a proto věřím, že vítězství určitě přijde.

Autorka je spisovatelka a učitelka literatury.

Z běloruského originálu Bělarusy i (r)evalucyja, publikovaného 18. dubna 2021 na stránkách abdziralovic.by, přeložil Max Ščur.