Současný běloruský režim považuje jakoukoli občanskou angažovanost za nežádoucí, protiprávní a trestnou. Výjimkou není ani ekologický aktivismus. Navzdory sílícím represím však počet ekologických iniciativ a aktivistů v zemi dlouhodobě roste. Loni se mnozí z nich zapojili do protilukašenkovských protestů.
Černobylská jaderná katastrofa v roce 1986 byla jednou z událostí, které zlomily vaz sovětskému systému – prokázala neschopnost stranického vedení řešit reálné problémy i dostát vlastním slibům o glasnosti, tedy svobodě slova. V Bělorusku posloužil Černobyl jako katalyzátor opozice, jež vyšla z disidentských kuchyní do ulic. Podíl černobylské tragédie na rozpadu Sovětského svazu byl nepochybně jedním z důvodů, proč sovětský nostalgik Alexandr Lukašenko hned po svém zvolení v roce 1994 začal jadernou havárii bagatelizovat. Jeho tehdejší postoj se přitom podobal jeho nedávné reakci na koronavirus: radioaktivitu nevidím, tudíž neexistuje. Vzápětí byla značná část (15 procent) „černobylské zóny“ vyhlášena za vhodnou pro život, přesídlování lidí ze zasažených oblastí ustalo a zvýšily se přípustné hodnoty radioaktivity v potravinách určených pro domácí trh.
Není divu, že se po roce 1996 každoroční Černobylský pochod 26. dubna proměnil v demonstraci nesouhlasu s Lukašenkovou politikou. Letos se ovšem nekonal: jeden z jeho potenciálních organizátorů, předseda Strany zelených Dzmitry Kučuk, byl preventivně na patnáct dnů zatčen. V kontextu současných represí v Bělorusku se toto zatčení jeví nikoli jako trest, ale spíše jako varování.
Budoucnost patří uranu
Kromě toho, že „rehabilitoval“ Černobyl, vrátil se Lukašenko k sovětským plánům na výstavbu jaderné elektrárny v Bělorusku, od nichž se upustilo po roce 1986. V roce 2008 bylo rozhodnuto o výstavbě elektrárny BělAES v těsné blízkosti hranic Evropské unie, pouhých čtyřicet kilometrů od litevského hlavního města Vilniusu. Od té doby běloruští ekologové (v první řadě ze Strany zelených) i jejich kolegové z Ruského sociálně ekologického svazu vedou proti výstavbě elektrárny boj. Poukazují na seismickou nestabilitu oblasti i na skutečnost, že Bělorusko má dostatek elektřiny z jiných zdrojů (bohužel včetně uhlí) a že návrat k jaderné energetice odporuje světovému trendu. K jednáním na úrovni státu však přizváni nebyli, a když se pokusili o protest, byli zadrženi (například ruský fyzik Andrej Ožarovskij byl v roce 2009 v Bělorusku odsouzen k sedmidennímu „profylaktickému“ pobytu za mřížemi). Burcování veřejného mínění k ničemu nevedlo – o podobných věcech běloruský stát se svými občany nediskutuje. Nepomohly ani protesty litevské veřejnosti na druhé straně hranice. V roce 2013 byla stavba zahájena a loni v listopadu byl oficiálně spuštěn provoz prvního bloku elektrárny. Provládní média to pochopitelně prezentovala jako Lukašenkovo „politické vítězství“.
Elektrárna je přitom takřka po všech stránkách ruskou záležitostí: byla postavena ruskou společností Atomstrojexport (dceřinou společností Rosatomu), v reaktorech se používá ruský uran a Rusko také půjčilo Lukašenkovi deset miliard dolarů na financování stavby, které by mělo Bělorusko teoreticky vrátit během 35 let od zahájení provozu elektrárny. Není tedy úplně jasné, jak to Lukašenko myslel s energetickou nezávislostí státu, kterou argumentoval ve prospěch elektrárny. Samo Rusko mezitím upustilo od výstavby Baltské jaderné elektrárny v oblasti Kaliningradu.
Stop továrně AKB
Spuštění BělAES je zřejmě největší, nikoliv však jedinou fackou, kterou Lukašenkův režim uštědřil ekologům. Další významnou kauzou je výstavba AKB, továrny na výrobu automobilových akumulátorů u Brestu, který pro změnu leží na hranici s Polskem. I v tomto případě se jedná o projekt odporující světovým ekologickým trendům a ohrožující okolí toxickým odpadem, zejména olovem a kyselinou sírovou.
Po tři roky se místní obyvatelé pokoušeli výstavbě továrny zabránit. Petice a žádosti adresované místním úřadům a „samosprávě“ (ve skutečnosti o všem rozhoduje „mocenská vertikála“, tedy nevolení představitelé režimu), zdlouhavá jednání s lhostejnými byrokraty ani dojemná hudební videa ve stylu Live Aid však nepomohly, a tak v roce 2018 začali obyvatelé Brestu pravidelně vycházet do ulic. A protože masová protestní akce nemohla získat povolení, uchytil se typicky běloruský způsob protestu: kolektivní nedělní krmení holubů na hlavním náměstí. I tak ale docházelo k zatčením desítek lidí, soudům a pokutám – například za tričko s nápisem „Stop továrně AKB“.
Neoblomnost občanů nicméně nakonec přinesla ovoce: projekt byl v roce 2019 pozastaven, což se v běloruských podmínkách rovnalo malému zázraku. Loni v dubnu bohužel Státní ekologický úřad v Minsku vydal povolení ke stavbě továrny společnosti IPower, což vedlo navzdory vrcholící koronavirové pandemii k novým pouličním protestům. Měsíc nato začala prezidentská volební kampaň, během níž Lukašenko přislíbil místním, že o budoucnosti továrny na akumulátory rozhodnou sami v referendu. Slib ale přišel pozdě, neboť většina brestských aktivistů už se zapojila do prezidentské kampaně opoziční kandidátky Sviatlany Cichanouské. To jim režim neodpustil: vůdčí osobnosti ekologického protestu, videobloggeři Aliaksandar Kabanau a Siarhej Piatruchin, byli v červnu 2020 zatčeni a od té doby jsou ve vězení. Letos v dubnu byli odsouzeni ke třem rokům odnětí svobodyll za „organizaci skupinového jednání hrubě narušujícího veřejný pořádek“. Jisté je, že žádné místní referendum o továrně na autobaterie se konat nebude.
Důležitý detail: 15 procent akcií ve společnosti Akkumulatornyj Aljans, která bude továrnu provozovat, patří podnikateli a trenérovi Lukašenkova hokejového týmu Dmitriji Baskovovi. Ten je nezávislými médii mimo jiné obviňován z přímého podílu na vraždě minského malíře Ramana Bandarenky, který se loni v listopadu odvážil fyzicky postavit několika policistům a byl za to ve vězení ubit k smrti.
Arborista Latypau
Asi nejznámějším běloruským environmentalistou je dnes arborista Sciapan Latypau. Donedávna byl jen jedním ze zhruba pěti stovek běloruských politických vězňů, 1. června si však přímo v soudní síni na protest proti brutálnímu zacházení ve vězení zapíchl do krku propisku. A tak se celé Bělorusko dozvědělo, nejen co je to „arborista“, ale i „průmyslový alpinista“, což je jeho druhá profese.
Stejně jako brestští ekologisté je Latypau obviněn z organizace masových nepokojů. Coby přitěžující okolnost uvádějí vyšetřovatelé, že měl doma chemikálie, jež se používají při ošetřování stromů – prý je chtěl použít k výrobě výbušniny. K dobru mu nebylo přičteno ani to, že v srpnu 2020 rozdával květiny účastnicím „pochodu žen“. Ve skutečnosti byl Latypau loni v září zatčen za to, že bránil policii v odstraňování protestního graffiti na takzvaném náměstí Změn v Minsku. Shodou okolností za tentýž „přečin“ byl o dva měsíce později zavražděn jeho soused, již zmíněný Raman Bandarenka.
Dalo by se říct, že běloruské ekologické hnutí bylo během posledních deseti let na vzestupu, podobně jako tamní občanská společnost. Nebylo plošně pronásledováno, a tak pracovalo na řadě zajímavých místních i celonárodních iniciativ v oblasti životního prostředí. Jako jeden příklad za všechny uvedu organizaci Bahna, jež úspěšně bojuje za záchranu unikátního ekosystému poleských bažin před projektem E40, jehož cílem je provozovat na řece Pripjať průmyslovou říční dopravu. Nicméně loňské prezidentské volby a jejich násilná dohra zahájily zcela nové historické období: momentálně se stát bojí všech iniciativ, které přicházejí zdola, protože se mu všechny jeví jako politické. A má pravdu: bez politické svobody v tak zkorumpované a nedemokratické zemi, jakou je Bělorusko, nelze řešit žádnou závažnou problematiku, ani ekologickou. Není divu, že se ekologičtí aktivisté a organizace během loňských protestů postavily na stranu občanské společnosti, nikoli zkostnatělého systému.
Autor je básník a překladatel.