Elegie za porouchaný svět

Klasik švédské artové komedie Roy Andersson se opět vrátil do svého vysoce stylizovaného, neúprosně ironického světa. Na rozdíl od svých předchozích opusů v novince O nekonečnu především rozviřuje prach nad životy prostoupenými všeobecnou rezignací.

Je to jeden z mála filmařů, kterého podle jedinečného stylu poznáme během prvního záběru. Mrtvolně sinalí lidé sedí či stojí uprostřed pečlivě naaranžované mizanscény jako oživlé postavy z obrazů amerického malíře Edwarda Hoppera, které na zádech nesou všechnu tíhu světa. Tak to vypadá ve světě švédského filmaře Roye Anderssona, který snímkem O nekonečnu počtvrté zve diváky do svých filmových „tableaux vivants“. Z jeho živých obrazů však tentokrát život zcela vyprchal.

 

Spokojit se s životem

Roy Andersson debutoval Švédskou lovestory (En kärlekshistoria, 1970), připomínající poetiku tehdejších nových vln včetně té československé, a po druhotině Gilliap (1975) se na dvě a půl dekády odmlčel. Po svém návratu pouhými dvěma filmy zanechal hluboký otisk v kinematografii nového tisíciletí. Snímky Písně z druhého patra (Sånger från andra våningen, 2000) a Ty, který žiješ (Du levande, 2007) tematizovaly strnulost a zatuhlost lidské existence i společenských …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě