Vedení španělské levicové strany Podemos, která vyrostla z aktivismu hnutí Indignados, opustil její zakladatel Pablo Iglesias. Už dříve přitom z Podemos odešli členové radikálního antikapitalistického křídla. Co se této poměrně mladé straně za dobu její existence podařilo a kam bude nyní směřovat?
V polovině června si španělská levicová strana Podemos zvolila nové vedení. Po neúspěchu v madridských regionálních volbách z jejího čela odešel nejvýraznější z jejích zakladatelů Pablo Iglesias. V novém vedení převažují ženy, jež jsou zároveň členkami vlády. Iglesias uvedl, že se do parlamentní politiky vrátit nehodlá.
Ve vedení Podemos tedy po 13. červnu není žádný z mužů, kteří stranu v roce 2014 zakládali. Po neúspěchu v Madridu Iglesias uvedl, že už se necítí být pro stranickou politiku užitečný. Už dříve na jaře přitom složil funkci místopředsedy vlády – tehdy prohlásil, že chce levici pomoci dobýt madridský region, jemuž přes dvacet let vládli konzervativci, a to jedni z nejtvrdších v zemi. Rozhodnutí, které Iglesias téměř s nikým nekonzultoval, však mělo opačný efekt. Vstup tak silné osobnosti do kampaně ostatní levicové strany v Madridu spíše popudil. To se týkalo především uskupení Más Madrid, které vzniklo odchodem části členů Podemos, a tak autokandidaturu šéfa strany, kterou opustili, považovali za aroganci. Más Madrid nakonec přišlo s vlastní kandidátkou na guvernérku, která získala čtvrtinu hlasů a byla na levici zdaleka nejúspěšnější.
Levicový populismus
Neslavný odchod však Iglesiasovu politickou kariéru ani zdaleka neshrnuje. Pablo Iglesias společně s dalšími politology z univerzity Complutense v Madridu založil stranu, která se snažila transformovat politickou energii hnutí Indignados do „volební politiky“, v roce 2014. Především v prvních letech se zdálo, že se Podemos stanou hegemonem na levici na úkor socialistů. Ti byli ve výrazné části španělské společnosti zdiskreditovaní poté, co bez větších protestů přejali neoliberální politiku škrtů. Na vzestupu Podemos měl velkou zásluhu právě Iglesias, jenž je zdatný diskutér a rétor a také svým zjevem se vymezil vůči zkostnatělé politice mužů v oblecích.
V počátcích Podemos sázeli především na protest proti elitám a na levicový populismus – šlo víceméně o otevřené následování prací Chantal Mouffe a Ernesta Laclaua o levicovém populismu. Na rozdíl od jiných populistických stran, jež často neopomenou zdůraznit, že nestojí napravo ani nalevo, Podemos cílili nejen na politické, ale také na hospodářské a sociální elity. Tento protest proti elitám, které ničí životní podmínky neprivilegovaných, byl silný již u Indignados a nové straně se ho podařilo přetavit ve volební úspěchy.
Právě populistickou strategií Iglesias zaštiťoval svou silnou a zpočátku zcela nezpochybnitelnou funkci v Podemos. Vznikl tak jakýsi hybrid silného lídra a papírově decentralizované strany s některými prvky přímé demokracie. Bohužel se ukázalo, že v dlouhodobé perspektivě Iglesias nedokázal dostatečně spojit členskou základnu. Kromě odchodu některých straníků do Más Madrid z Podemos zmizeli i její antikapitalističtí členové. Navíc v zemi, kde je feminismus silným sociálním hnutím, byly ženy uvnitř Podemos dlouho neviditelné, což se změnilo až se současným novým vedením.
Béčko socialistů?
Iglesias a Podemos si dali zpočátku jeden ambiciózní cíl: skoncovat s tradičním rozvržením španělské politiky kolem dvou velkých stran, lidovců a socialistů. V jistou dobu – také díky vzniku centristických Ciudadanos – se opravdu zdálo, že se španělský systém více rozmělní. Dalším cílem bylo státní uspořádání, které vzniklo zánikem frankismu. Jeho nejviditelnějším symbolem je monarchie a také lpění na státní celistvosti. Tato ideologie stále funguje, ale Podemos se nepochybně podařilo ovlivnit alespoň socialisty. Dobře to ukazuje diskuse ohledně milostí pro katalánské separatisty. Ještě před pár lety by bylo nemyslitelné, že by o ně usiloval socialistický premiér. Ten nicméně stále odmítá řešení, které by bylo nejčistší – amnestii pro všechny odsouzené za separatistické aktivity.
V roce 2018 Podemos výrazně změnili svou strategii a zcela se zaměřili na parlamentní aktivitu. Příležitostí bylo úspěšné sesazení pravicové vlády Mariana Rajoye, po němž se k moci dostal socialista Pedro Sánchez. Ten s Iglesiasem navzdory nevoli mnoha socialistů fakticky uzavřel spojenectví. Stalo se to však v době, kdy už měli Podemos nejlepší volební výsledky za sebou.
Nová generální tajemnice strany Ione Belarra uvedla, že úspěchy Podemos ve vládě budou úměrné jejich volební síle. Tím se strana, která vzešla ze sociálních hnutí, fakticky transformovala v běžnou levicovou stranu, jež nevidí jiné procesy společenské transformace než ty, které projdou parlamentem. Výsledky tohoto druhu politiky budou vždy menší než to, co by bylo potřeba. Podemos se nicméně podařilo prosadit několik progresivních reforem, například zákon, jenž ukládá digitálním platformám zaměstnat jejich spolupracovníky. To je ovšem jen jeden z mnoha sektorů španělského trhu práce, na němž doslova bují nejisté pracovní vztahy a neudržitelné pracovní podmínky. Podemos tak objektivně hrozí, že se stanou jen radikálnějším béčkem socialistů. A to je přesně to, vůči čemu se Iglesias na začátku svého partajního angažmá vymezoval.
Autor je spolupracovník redakce.