Jak se jeví situace, kdy žena odmítne sex vyřčením slova „ne“, z hlediska filosofie jazyka? Filosofická analýza tohoto stále aktuálního tématu ukazuje, že se jedná o zákaz, který platí, i když není druhou stranou respektován. Jeho ignorování je třeba považovat za specifický druh násilí.
Jak je možné, že „ne“ vyslovené ženou odmítající sex může být někým chápáno jako „ano“? Víme o tomto „ne“ vše, co potřebujeme, anebo mu stále dobře nerozumíme? V roce 2018 udělil prestižní filosofický časopis Mind svou výroční cenu mladé americké myslitelce Samii Hesni za článek s názvem Ilokuční frustrace, jenž se týkal právě podobných otázek. Leckdo mohl toto ocenění pokládat za úlitbu době, která se přinejmenším tváří, že se k tématu sexuálního násilí staví citlivě. Faktem ovšem je, že text Samie Hesni je filosoficky průlomový a že k danému společenskému problému připojuje překvapivý komentář, který může být poučný i pro současnou českou veřejnou debatu.
Akt, který mění situaci
V čem tedy spočívá význam zmíněného textu? Z hlediska filosofie jazyka ukazuje, že „ne“ vyslovené ženou odmítající sex je svrchované způsobem, o němž se filosofům jazyka dosud ani nesnilo. Nejde pouze o vyjádření ženiny vůle, ale také o svrchované řečové jednání, o svého druhu obranu a zákaz, jehož platnost nezávisí na uznání druhých. Tento specifický aspekt slovního odmítnutí se pak může stát východiskem pro přesnější kvalifikaci případného násilí ze strany toho, kdo ono „ne“ nerespektuje. Jedná se totiž o nerespektování určitého řečového aktu, který lze klást naroveň s fyzickou obranou.
Oceněný článek navazuje na starší debatu ve filosofii jazyka, jejíž iniciátoři však asi nepředpokládali, že jejich úvahy jednoho dne vstoupí na tak delikátní pole. Východiskem jsou půl století staré přednášky oxfordského profesora J. L. Austina, který upozorňoval, že výpověď nemusí mít pouze určitý význam, ale může také být řečovým jednáním s reálnými následky ve světě. Klasickým příkladem je výpověď „Křtím tuto loď jménem Queen Elizabeth“, která pouze nevyjadřuje zcela zřejmý smysl, ale je také reálným aktem, díky němuž může loď vyplout. Austin navrhuje hovořit o „ilokučním aktu“ a upozorňuje – což je zásadní –, že každý řečový akt se uskutečňuje, pouze pokud má mluvčí příslušnou autoritu. Jinak řeč nemá žádný účinek.
Jakým způsobem se tato koncepce jazyka vztahuje k tématu, které nás zajímá? Klíčová je polemika o svobodě slova, kterou v devadesátých letech vedli filosof Daniel Jacobson a filosofky Jennifer Hornsby a Rae Langton. Jacobson tehdy hájil názor, že svoboda slova se týká pouze postojů, které někdo vyjadřuje, ne však ilokučního aspektu jazyka: žádný mluvčí nemá právo očekávat, že budeme uznávat jeho autoritu, respektovat jeho názory, nebo se jimi dokonce řídit. Hornsby a Langton proti tomu namítaly, že existují případy, kdy mluvčí má v rámci svobody slova nárok nejen na vyjádření svého postoje, ale také na to, aby tento postoj byl respektován – tedy aby byl brán jako akt, který reálně mění danou situaci. Příkladem je právě „ne“ ženy odmítající sex. Podle Hornsby a Langton má být ženě přiznáno právo vyjádřit svůj postoj a zároveň toto vyjádření musí být respektováno jako akt, který určitý typ chování reálně zakazuje. Pokud je zákaz přestoupen, autorky hovoří o specifické formě násilí, které označují jako „ilokuční umlčování“. Ženě sice není zabraňováno nahlas vyjádřit svou vůli, její výpověď však může být umlčena ve smyslu aktu: muž nerespektuje autoritu ženy, jež ji opravňuje takový zákaz vydávat, a jednoduše tento akt následným násilím anuluje.
Neúspěšný zákaz
Uvedená debata byla předzvěstí narůstajícího zájmu o vztah řečových aktů, svobody slova a různých forem násilí. Dobrým shrnutím je kolektivní monografie Speech and Harm (Řeč a ubližování, 2012), kterou editovaly filosofky Ishani Maitra a Mary Kate McGowan. Kniha se dotýká témat, jako je role jazyka v rámci moderních genocid, vztah „hate speech“ a pornografie či jazyková rovina negacionismu, a stala se východiskem mnoha dalších debat. To ostatně dokazuje právě esej Samie Hesni, která s Rae Langton a Jennifer Hornsby polemizuje.
Viděli jsme, že podle obou autorek násilník svým jednáním zákaz, jehož se mu od ženy dostalo, jednoduše anuluje. Hesni však upozorňuje, že takový popis ženina „ne“ odporuje naší intuici, podle níž nerespektováním zákazu nedošlo k jeho zrušení, nýbrž překročení. Navíc i pro samotné oběti je důležité, že určitým (řečovým) způsobem jednaly, a tím se preventivně bránily. Hesni přitom upozorňuje, že na rozdíl od jiných řečových aktů (jako je výše zmiňovaný křest) platnost tohoto řečového jednání nezávisí na tom, zda ho někdo uzná: zákaz platí, i když není respektován. Aby autorka vystihla tento fakt, zavádí pojem „ilokuční frustrace“, který má naznačovat, že nerespektování ženina „ne“ neznamená jeho anulaci, ale pouze zmarnění důsledků, které by ze zákazu měly plynout: totiž že nedojde k sexuálnímu aktu. Jinými slovy, podle Hesni není nerespektované odmítnutí zrušený, nýbrž pouze neúspěšný zákaz.
Prostředí, v němž žijeme
Z celé debaty si lze odnést čtyři poznatky: 1. ženino „ne“ není jen vyjádřením její vůle, je řečovým aktem, který je skutečnou obranou či zákazem; 2. platnost tohoto „ne“ na rozdíl od mnoha jiných řečových aktů nezávisí na tom, zda někdo uzná autoritu mluvčího – jde o zcela svrchované „ne“, jehož platnost nezávisí na druhých; 3. nerespektování tohoto zákazu není jeho zrušením, ale pouze odmítnutím následků, které by z něho měly plynout; 4. vzhledem k tomu, že jde o nerespektování skutečného (řečového) aktu, lze toto nerespektování chápat jako násilí vůči obraně, k níž skutečně došlo. Shrnuto a podtrženo, nelze tvrdit, že se žena nebránila, pokud pouze řekla „ne“ a nebránila se fyzicky. „Ne“ je v takovém případě zcela reálnou obranou.
Závěrem dodejme, že pro Hesni není konkrétní nerespektování onoho svrchovaného „ne“ nezdůvodněným faktem. Může jít o výsledek toho, jak jsou ženy v současné společnosti vnímány. Jako jeden z důvodů, proč odmítnutí sexu často není respektováno, uvádí americká filosofka všeobecnou dostupnost pornografie, v níž jsou ženy často zobrazovány jako podřízené bytosti, které určitou míru násilí dokonce vítají. Hesni touto poznámkou navazuje na Catharine A. MacKinnon, profesorku Harvardovy univerzity, která již od osmdesátých let argumentuje, že existuje přímá úměra mezi konzumováním pornografie a počtem znásilnění v současné společnosti (o tomto tématu se přela například s předním politickým filosofem Ronaldem Dworkinem).
Bez ohledu na to, zda její názor budeme brát za prokázaný, MacKinnon poukazuje na důležitý fenomén, jemuž bychom měli věnovat pozornost i v českém kontextu. Stojí za zvážení, zda násilí na ženách není něčím víc než záležitostí individuálních kriminálních aktů, jejichž trestnost by bylo dobré vymezit novým zákonem. Jde o typ chování, které plyne z toho, v jakém žijeme prostředí, jaké obrazy ženy v něm kolují a jak snadno jsou tyto obrazy přijímány. Určitá péče o toto prostředí by je jistě učinila pro ženy bezpečnější.
Autor je filosof.