České slovanství z nouze

Defenzivní taktika bez přitažlivého programu

Zrod myšlenkového světa slovanské vzájemnosti je třeba chápat jako obrannou reakci vůči německému a rakouskému vlivu, jež se v české historii uplatňovala spíše instrumentálně. Záleželo především na tom, ke komu jsme se zrovna obraceli a koho se obávali. Panslavismus se přitom může stát nástrojem velkoruského vlivu a jeho expanzivní politiky.

Primordialistické uvažování založené na představě o odvěké existenci národů, zažívajících časy rozkvětu a temna, máme hluboko zakořeněné ve svých hlavách díky příběhům Jiráskových Starých pověstí českých, které nám v různých obměnách byly vštěpovány na základní škole. S touto myšlenkovou výbavou se pak člověk těžko srovnává s odbornou literaturou, když se v ní dočte, že slovanství „vynalezl“ Johann Gottfried Herder, který žil v 18. století, a navíc to byl Němec. Nic na tom nemění fakt, že osvícenská věda si byla dobře vědoma jistě již dvě generace před ním jazykově­-kulturní sounáležitosti Slovanů. To od něho pochází obraz holubičí povahy dávných slovanských zemědělců, od nějž byl už jen krůček k Františku Palackému a jeho ideji českých dějin jako stýkání a potýkání slovanského demokratismu s germánským aristokratismem. Náš oblíbený autostereotyp, jenž vykresluje demokratické Čechy nevinně trpící pod jhem totalitarismů 20. století, je jen soudobým výhonkem tohoto …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě