Emancipační slovanství?

O dějinách jednoho panhnutí

Esencialistickým představám o mírumilovnosti všech Slovanů se s dnešním stavem historického poznání věří jen těžko. Hannah Arendt panslavismus označuje za „kontinentální nacionalismus“ podobný spádům zámořských kolonizátorů, který navíc dláždí cestu totalitarismu 20. století. K čemu potřeboval panslavismus revoucionář Bakunin? Je nějaký způsob, jak „vyrvat mýtus z rukou fašistů“?

Slovanská rétorika je u nás spojena s tím šovinističtějším z minulého režimu, dnes ji oprašují lidé pošilhávající po Putinově Rusku. V rámci ruské propagandistické ofenzivy občas můžeme narazit i na videa se sny o „slovanské říši“, včetně přepočtu toho, kolik by měla obyvatel. Jako kdyby nás někdo tahal za límec někam, kam jsme se nerozhodli patřit.

Častěji je ale slovanství v posledních třiceti letech objektem výsměchu. Bere se jako protiváha toho, že jednoznačně vzato „jsme Západ“, a podle toho se s ním zachází. Jestli mají některé panslovanské výlevy blízko k rasismu, některé protislovanské výlevy jim nezůstávají nic dlužné. Tak například před rokem zhodnotil Čechy v novinářském rozhovoru pop umělec David Černý: „Otázka je, kdo to ti Češi vlastně jsou. Jak říká můj kamarád Jan Lopatka, jsou to takzvaní german bastards, lehce naklonovaní slovanskou leností. Ze Slovanů máme nejvíce germánského genotypu a zaplaťpánbůh za to, myslím, že bychom ho …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky