Scriptorium 2020, 175 s.
V edici Documenta Pragensia Monographia vyšel už devětatřicátý svazek, tentokrát věnovaný historii vodárenství. Kniha je členěna podle abecedního názvu jednotlivých částí dnešní Prahy, které se v roce 1922 Prahou teprve měly stát – od Bohnic až po Vršovice. Většina z nich byla dlouho závislá především na mnohdy nekvalitní vodě ze studní. Vodárenství 19. století pak stavělo hlavně na vodě z Vltavy. I proto najdeme v Braníku nedaleko areálu ledáren Vršovickou vodárnu, tedy objekt, jejž na odkoupeném pozemku vystavěli Vršovičtí. Podobně původní Vinohradská vodárna stávala v místech, kde později vyrostla známá Podolská vodárna. Vltavská voda se často jen zbavovala hrubých kalů a nečistot – až do napojení Prahy na úpravnu v Káraném na počátku 20. století tak voda z vodovodů nebyla pitná. Většinou směřovala do různých nádrží, z nichž si ji občané odebírali, a zároveň ji využívaly průmyslové podniky. Kromě popisu dobových vodárenských děl se autoři zaměřují i na různé detaily, jako byly spory mezi Prahou a okolními obcemi o to, kdo bude vodovod platit a kolik bude voda z něj stát, a výklad doplňují drobnými zajímavostmi: například teprve v roce 1907 se občanům Hloupětína podařilo prosadit přejmenování své obce. Publikace je plná dobových i současných fotografií a plánků zachycujících nádherné stavby, které se ale z většiny nedochovaly. Zhýčkaný současný čtenář si možná nad knihou uvědomí, že pitná voda není žádná samozřejmost.