V honbě za podobnostmi - slepá v kopřivách

Celé hodiny bych se mohla dívat z okna, za kterým se doslova přes noc udělala zelená stěna, co téměř nepropouští světlo. Dovnitř pronikají nanejvýš odlesky, které vrhá to svěží listí lip, javorů a topolů vysazených těsně u domu. Když zafouká a vítr pohne větvemi, jsou vidět i útržky severně modrého nebe – toho, o kterém si Walter Benjamin do svého Moskevského deníku 25. ledna 1927 poznamenal, že takové široké nebe není nad žádným jiným velkoměstem. A právě od Benjaminovy útlé knížky k němu zvedám oči a přes staré sklo, co všechno trochu zkresluje, sleduju, jak se na pozadí té nebývalé modři a zeleně vznáší chmýří z topolů – jako sníh, jako kocouři (konečně si vybavím to slovo z dětství pro velké vločky, na které jsem si celou zimu nedokázala vzpomenout). Je to hypnotický pohyb, to padající chmýří – „puchopad“, jak říkají místní. V jednu chvíli jako by zpomaleně padalo vzhůru. A mně se zdá, že se už nedívám z okna, ale na stereogram – plochá …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě