Celé hodiny bych se mohla dívat z okna, za kterým se doslova přes noc udělala zelená stěna, co téměř nepropouští světlo. Dovnitř pronikají nanejvýš odlesky, které vrhá to svěží listí lip, javorů a topolů vysazených těsně u domu. Když zafouká a vítr pohne větvemi, jsou vidět i útržky severně modrého nebe – toho, o kterém si Walter Benjamin do svého Moskevského deníku 25. ledna 1927 poznamenal, že takové široké nebe není nad žádným jiným velkoměstem. A právě od Benjaminovy útlé knížky k němu zvedám oči a přes staré sklo, co všechno trochu zkresluje, sleduju, jak se na pozadí té nebývalé modři a zeleně vznáší chmýří z topolů – jako sníh, jako kocouři (konečně si vybavím to slovo z dětství pro velké vločky, na které jsem si celou zimu nedokázala vzpomenout). Je to hypnotický pohyb, to padající chmýří – „puchopad“, jak říkají místní. V jednu chvíli jako by zpomaleně padalo vzhůru. A mně se zdá, že se už nedívám z okna, ale na stereogram – plochá zelená stěna dostala najednou třetí rozměr. Pak začalo fičet a byla z toho obyčejná vánice, ve které se to všechno mlelo. U vchodu do domu i pod obrubníky potom ležely bílé načechrané závěje. Sem tam je nějaký malý kluk zapálil. Vzplály prudkým plamenem, který rychle postupoval vpřed a okamžitě hasl. A bylo po závěji.
Benjamin píše, že závěje jsou v moskevských ulicích jedním ze zdrojů světla, jelikož odrážejí pouliční osvětlení. Mluví pochopitelně o sněhových závějích. V Moskvě byl v zimě, dva měsíce, v prosinci a lednu 1926/1927. V článku, který o ní po svém návratu uveřejnil, tvrdil, že kdo nebyl v Moskvě v zimě, vůbec ji nezná, že život v Moskvě je v zimě o jeden rozměr bohatší. Snad. Mám ale ráda to žhavé moskevské léto, co se rozhoří stejně prudce jako chmýří z topolů a stejně momentálně zhasne. Chladím se v něm těmi zimními zápisky, v nichž se po městě ještě jezdí na saních a sníh příjemně tlumí každý zvuk.
Texty cizinců o sovětské metropoli dvacátých, třicátých let hltám už dávno. Bývají varovné. Hledám v nich paralely s vlastním pohledem, který postupně uvykl a nevidí všechny ty kříže na zlatých kupolích pravoslavných chrámů, co vypadají jako „náušnice připnuté k nebi“, ani to, že „lidé si zde příliš necení času“, ani mnohé jiné, co tak ostře vnímá Benjamin a další krátkodobí hosté. Hledám v nich paralely s vlastní dobou a pouštím se do toho bláhového podniku s vědomím, že i docela nepatrné shody jsou s to zastínit podstatné rozdíly.
Benjaminův deník mě místy zvláštně irituje – jistou podlézavostí západních rusofilů, nadšením pro všechno tradičně ruské (všechny ty dřevěné medvědy, lakované krabičky), podceňováním avantgardních výbojů i chabým odhadem toho, co z kulturního kvasu konce dvacátých let ve skutečnosti přetrvá. A přece je v něčem uhrančivý. Je to hluboce osobní výpověď o neúspěšném pokusu navázat spolupráci s místními kulturními kruhy, o zklamání z cesty, kterou se sovětská společnost ubírá. Avšak více než o městě vypráví o zoufalém vztahu k ženě, která v něm žije a autorovi věčně uniká. A mně z celého textu v honbě za podobnostmi v hlavě utkví jedna: „Mám tu nesmírně zelektrizované vlasy.“