Na začátku 13. století složil jistý Guérin ve staré francouzštině fabliau „Berangier au lonc cul“, tedy „Berengar s dlouhou řití“. Ve třech stech verších vypráví o lombardském lichváři (usurier), u něhož se jistý hradní pán zadlužil natolik, že mu musel jako splátku dát za manželku svou dceru a ještě jej pasovat na rytíře. Lichvář však i na zámku zůstává cizincem, člověkem z města, na kterého je málokdo zvědavý. A jeho manželka, dcera vznešeného rodu, mu navíc, prý „pro jeho dobro“, neustále vyčítá lenost a zbabělost. Lichvář sezná, že je načase zavýt si s vlky anebo alespoň lehce adjustovat vlastní identitu. Začne jezdit do lesů, odkud se pravidelně vrací s polámaným štítem a otlučeným kopím a manželce pyšně líčí boje, které tam jako pravý rytíř podstoupil.
Po čase začne být ženě divné, že její manžel prošel tolika zápasy jen s ranami na štítě, bez jediné modřiny. Jednou ráno si proto sama oblékla zbroj, skryla svou podobu do přílby a na koni se tajně vydala v jeho stopách.
Našla ho na pasece a z houští spatřila, jak divoce seká do vlastního štítu, pověšeného na stromě. V tu ránu pochopila, jak se věci mají. „Vazale, vazale, vždyť vy jako blázen kácíte můj les! Ať mě kletba sklátí, jestli vás nechám uniknout a celého vás nerozsekám!“ To křičí manželka na lichváře změněným hlasem, když vyjíždí z houští. Manžel ji nepoznává, prosí o milost, zapřísahá se, že je ochoten nahradit škodu jakýmkoli způsobem, ve zboží či v penězích. Žena má však jiné plány. Chce, aby se s ní zbabělec střetl v souboji na život a na smrt, tady a teď – anebo je tu druhá možnost: „Sesednu na zem a předkloním se a vy ke mně přistoupíte a políbíte mi řiť, pěkně doprostřed.“
Zbabělec samozřejmě volí to druhé. „Paní sesedla, zvedla podolek a předklonila se: ‚Pane, sem přiložte svou tvář!‘ A on pohlédl na brázdu řiti a pohlaví (la crevace du cul et du con) a všechno se mu před očima slilo. V duchu si řekl, že nikdy předtím neviděl řiť tak hrozně dlouhou. A pak ta místa srdnatě políbil, přímo na díru.“ Paní se otáčí, zvedá se do sedla. Manžel za ní ještě volá: „Dobrý pane rytíři, prosím, než odtud odjedete se zadostiučiněním, prozraďte mi své jméno!“ „Vazale, své jméno netajím, neboť jemu podobné nikdo jiný nenosí. V našem rodě se jím pyšním jenom já. Lidé mě znají jako Berengara s dlouhou řití, který zostudí každého zbabělce.“
Žena odcválala. Když se lichvář po nějaké době vrátil z lesa, nalezl ji v ložnici s jakýmsi milencem – dosud o něm nebyla řeč, ale je jasné, že ve světě fabliaux má každá žena nějakého. Manželův chabý protest je jí k smíchu: „Mlč, ty budižkničemu, a dej si pozor na jazyk, nebo na tebe budu žalovat.“ Lichvář je zmatený. Komu chce žena žalovat? A co? Provinila se přece ona na něm… „Žalovat budu tvému drahému příteli, který tě měl dokonale v moci, Berengarovi s dlouhou řití.“
Muž mlčí. Prohrál. Jeho rytířská maska se roztříštila v kontaktu s nahým tělem, u něhož nebyl schopen rozpoznat ani ženský rod, ač by mu právě toto tělo mělo být intimně blízké. Vytrestala ho skutečnost, ve které si žena někdy obléká zbroj a kde nestačí jen tlouct do štítu a hlasitě dávat najevo vymyšlenou hrdost. Guérin své fabliau uzavírá lakonickým příslovím: „Když je pastýř měkkota, vlk sere vlnu“ (A mol pastor chie lous laine). Je to vlna z ovčích boků, anebo z pastýřova apartního kožíšku?