Bachovy dějiny kolonie

Nad volžským románem Guzel Jachiny

Rusko­-tatarská autorka Guzel Jachina před časem zaujala debutem Zulejka otevírá oči, který uspěl jak u kritiků, tak v žebříčcích prodejnosti. Její druhý román Děti Volhy se odehrává ve zmizelém světě volžských Němců – v odlehlém místě „na rubu velkých dějin“.

Nakladatelství Prostor na sklonku minulého roku vydalo druhý román tatarské ruskojazyčné prozaičky Guzel Jachiny Děti Volhy (Děti moji, 2018). Jachina si vydobyla jisté renomé už svou prvotinou Zulejka otevírá oči (2015, česky 2017), přeloženou do řady jazyků. O tom, že se hned na začátku své spisovatelské dráhy ukázala jako talentovaná autorka, není pochyb, vždyť i český překlad byl dotiskován – a pravděpodobně nejen proto, že v něm Jachina navázala na tradici psaní o gulagu. Zulejka ostatně vypráví spíš o emancipaci, byť v tak krutých podmínkách, jaké panovaly v sibiřském pracovním táboře, a s citem vlastním člověku, který vyrostl v troskách sovětského impéria, se dotýká otázek svobody a různých forem násilí. Že tato velká témata autorka dokázala s jistotou odvyprávět jako osobní příběh jedné ženy odvlečené do vyhnanství, svědčí mimo jiné i o tom, že podobná emancipační topoi jsou v zemi spisovatelčina původu pravděpodobně vnímána stále ještě jako klíčové prvky literárního …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě