Poezie v bodě nula

… a druhý život experimentu

Experimentální tvorba Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala byla součástí mezinárodní poválečné vlny, která hlásala rozchod s tradičními formami poezie. I když se Grögerová později uchýlila k autobiografickému psaní, její pozdní texty by bez této zkušenosti nutně vypadaly jinak.

Padesátá léta minulého století byla pro evropskou poezii dobou napětí a změn. Platí to i pro české prostředí, včetně projevů stalinské poezie, která představuje v zásadě velmi konzervativní krajnost. I po válce se stále drží zavedená představa promlouvajícího básníka, jak ji formuloval například T. S. Eliot v eseji Tři hlasy poezie (1953; česky v knize Křesťan – kritik – básník, 2019): „První hlas je hlasem básníka, který mluví k sobě samému – anebo k nikomu. Druhý je hlas básníka, který oslovuje publikum, ať již malé nebo velké. Třetí je hlas básníka, který se pokouší vytvořit dramatickou postavu vyjadřující se veršem.“ Pasáž v sobě skrývá implikace odkazující k orálnímu prvku, který v proměněné formě přetrvává do moderní doby, a stejně samozřejmě pak přijímá východisko, jež ve specifické podobě ožilo v romantismu, totiž že v určitém typu básní je mluvčím básník. Eliot, který mimochodem cituje podobně znějící dobové úvahy Gott­­frieda Benna, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě