Autor Komedie věnoval mimořádnou pozornost postavě Odyssea. Objevuje se v každém ze tří zpěvů. Homérského hrdinu Dante zobrazuje jako zrádce i vzor ušlechtilé touhy po poznání. Obě tradiční interpretace ale pozměňuje a využívá coby výkladovou metaforu vlastního díla.
Následuje-li čtenář Komedie Dantova poutníka zásvětím, jistě se na mnoha místech pozastaví nad básníkovou volbou umístit toho kterého hříšníka do daného „pekelného žlebu“ či patra očistce; jistě jej také zaujme řada vyprávění, jež poutník vyslechne. Nemnoho postav Komedie nás však překvapí tolik jako postava Odyssea, kterého potkáváme v osmém pekelném kruhu. O výjimečnosti postavení hrdiny Trojské války v celku Dantovy skladby svědčí nejen velký prostor, jenž je mu věnován v šestadvacátém zpěvu Inferna, ale i fakt, že jej básník zmiňuje ve všech třech kantikách.
Zrádce i stoik
Na úvod nutno říci, že Dante homérské epické skladby nečetl, neboť latinské překlady nebyly v jeho době ještě k dispozici. V jeho pojetí Odyssea se snoubí dvojice tradičních, vlastně protikladných čtení: vergiliovské, akcentující zrádné chování Laertova syna ve válce s Trójany, a stoické (Ciceronovo), jež Odyssea vnímá jako vzor „discendi cupiditas“, ušlechtilé touhy po poznání. Originalita Dantova nespočívá jen v umné syntéze a překvapivém pozměnění tradičních čtení, ale zejména v tom, že plochý obraz oživuje, obdařuje hrdinův příběh novou naléhavostí a výrazným tragickým témbrem. Dantologům ovšem nedá spát především jistá podobnost mezi Odysseovým putováním za hranice lidmi obývaného světa a zásvětní cestou básníkovou.
Dante s Vergiliem potkávají Odyssea v předposledním okruží pekla, určeném zlovolným, falešným rádcům, kteří zde za trest planou ve stravujícím ohni. Laertovec tento úděl sdílí se svým druhem z Trojské války Diomedem. Básník při pohledu na tyto živé pochodně strne, nikoli však odporem, ale zvědavostí, a když se dozví, o koho se jedná, naléhavě prosí Vergilia, zda by mohl hrdinu vyslechnout. Dantův průvodce nejprve vyjmenuje příčiny Odysseova potrestání (ony tradiční, vergiliovské): lest s dřevěným ořem, krádež Palladia a odhalení Achillova přestrojení za ženu. Poté hrdinu vyzve, aby vyprávěl o konci své životní pouti. Ithacký král nejprve zmíní uvěznění u čarodějky Kirké, a následně doznává, že touha po cestách a poznání u něj převýšila přání, tolik charakteristické pro Homérova Odyssea, navrátit se do vlasti a dostát rodinným povinnostem. „Ni radost ze syna, ni k otci vřelá/ má úcta, ani lásky povinnosti,/ jež Penelopu oblažiti měla,// žár ve mně nezmohly, bych zkušenosti/ si dobyl o světě a poznal cele,/ kde jaké lidské zločiny a ctnosti,“ čteme v překladu Jaroslava Vrchlického.
Když Odysseus s věrnými druhy zbrázdí celé Středomoří, doplouvá k Heraklovým sloupům, vyměřujícím hranice světa. Zde pronese k posádce řeč, jejíž pasáže se staly příslovečnými a která je podle řady interpretů onou zlovolnou promluvou, pro niž si Odysseus vysloužil místo v Pekle. Jiným naopak slouží coby základ srovnání hrdiny s Dantem samotným. „Ó bratři, děl jsem, kteří statisíci/ jste prošli svízeli, jimž západ kývá,/ ó, nezhrdejte myslí vzdorující,// tím svatvečerem smyslů, jenž vám zbývá,/ ať poznáte tu bez lidí část světa,/ jež tam, kde slunce zapadá, se skrývá.// Čí símě jste, kéž vždy vám v paměť slétá,/ že jak zvěř žíti cílem vaším není,/ leč hledat ctnost a poznání čím zkvétá!“ Odysseus zde povyšuje cestu poznání na jediný úděl hodný člověka. Nevyzývá však k oproštění se od smyslovosti, ke kontemplaci, ale k odhodlání poznat vše na vlastní oči, vydat se až k mezím zkušenosti.
Mocnou řečí Odysseovou vzplanula srdce plavců, a tak jej s nadšením následovali do zapovězených vod. Pět měsíců putovali krajinou bez lidí, když tu „v dálce stanul// vrch před námi, a že jej mlhy kryly,/ byl hnědý, výškou svou se v nebi tratil,/ že taký oči moje nespatřily“. Na tom, o jakou horu se jedná, panuje mezi badateli shoda: je to hora Očistcová. Právě na jejím úpatí zastihne Odysseovu posádku bouře, v níž naleznou smrt – patrně boží trest za zpupnost touhy po poznání. Odysseova promluva, a spolu s ní i šestadvacátý zpěv, který působivě akcentuje tragické vyznění hrdinova vyprávění, končí těmito slovy: „Však ples náš krátký brzy v pláč se zvrátil,/ neb z nových břehů děsný vír tu skočil/ a naší lodi přídu valem schvátil.// Jí třikrát se vším vodstvem v kruhu točil,/ pak zvedl zadek, přídu v hloubi noře,/ jak jinému se zlíbilo, ji smočil.// Až nad námi pak zavřelo se moře.“
Lapen zpěvem
Další zmínku o Odysseovi nalezneme v devatenáctém zpěvu Očistce. Snícímu poutníkovi se zde zjevuje koktavá, šilhavá ženština, jež se však v básníkových očích proměňuje v ženu oplývající téměř neodolatelnou svůdností a krásou. Když „zpívat začla dojemně a snivě“, básník shledal, že je bezmocný, lapený v osidlech zpěvu „sladké Sirény“. V tom však „se náhle panna objevila svatá,/ jež onu chtěla zahanbit a splésti“, a odhalila Sirénino hnilobné břicho, jehož puch Danta probudil. Za poznámku stojí, že i zde se Dantův Odysseus liší od toho Homérova, neboť v Odysseii hrdina zkázonosnému zpěvu lstivě uniká, kdežto v Komedii nikoli. Oba poutníci, Dante i Odysseus, zakusí moc a svůdnost Sirénina hlasu, zatímco však Laertovce zachrání prozíravost, Danta spasí zásah vyšší instance. Můžeme spekulovat o tom, kdo je onou svatou pannou, která Danta vysvobozuje z moci sladkého zpěvu, spokojme se však s poznámkou dantoložky Theodolindy Barolini, že zásadní je její kontrastnost k Siréně.
Snový obraz Danta zaměstnává i po probuzení, a když si toho jeho průvodce všimne, poznamená: „Zřels onu babu (…) pro kterou nad námi se slzy roní?“ Poutníci právě vstupují do pater Očistce, v nichž se odpykávají tresty za nemírnost – lakomství, chamtivost a obžerství. Zdá se tedy, že právě těmto smrtelným hříchům Sirénin zpěv slouží coby emblematická redukce.
Odysseovo šílení
Poslední odysseovskou aluzi nalezneme v dvacátém sedmém zpěvu Ráje. Beatrice zde Danta vyzve, aby odvrátil zrak od nebeských výšin a podíval se za sebe, aby spatřil Zemi, již se právě chystají ztratit z dohledu. Jelikož Vrchlický ve svém překladu opomíjí důležitý výraz „folle“ (šílený), cituji tentokrát překlad Bablerův: „Za Gadem zřel jsem místo, kde se dálo/ šílení Ulyssa, pak břehů lemy,/ kde z Europy se sladké břímě stalo.“ Odysseova pouť zanechala stopu nejen v Dantově kosmografii, ale i v dějinách. Kruhem se vracíme nejen k Odysseovu vyprávění v Pekle, ale i k počátku Dantova putování zásvětím, neboť ve druhém zpěvu vyjadřuje básník obavu, aby i jeho cesta nebyla v pravdě šílenou: „A kdybych šel, mne jímá divné zdání,/ bych k bláznovské se pouti neodvážil.“
Jak se lze vyrovnat s tímto rozporuplným portrétem hrdiny, jehož Dante sice umisťuje do pekelných žlebů, ale zároveň mu přisuzuje touhu po poznání, která je i pro něj samého zcela určující? Jak vnímat fakt, že Odysseovo putování popisuje pomocí metafor letu, plavby šílenství, jež se objevují i v souvislosti s reflexí jeho vlastní cesty zásvětím? Vytvořil Dante v hrdinovi svůj antipod, odsoudil v něm touhu po poznání prostou bázně boží a světla víry? Možná ano, morálně-teologické hledisko však pomíjí fakt, že Komedie není traktát, ale básnická skladba, že Odysseus není morální typus, ale fikční postava. Rozporuplnost Dantova Odyssea tak jako by zrcadlila rozporuplnost Komedie jakožto celku. Dante totiž po čtenáři požaduje, aby skladbu vnímal jako fikci, ale zároveň uvěřil autentičnosti básníkovy pouti a přijal teologickou závaznost představených vizí. Odysseovo vyprávění záměrně vyvolává čtenářskou zvědavost, jeho zakončení spolu s umístěním hrdiny do pekla však přináší důležitý otřes – varování před literárním eskapismem, před přílišným zalíbením v komedii (či tragédii).
Autorka je komparatistka.