Kresba Vít Svoboda
Volby se blíží a soudě podle zapálených „politologických“ diskusí na sítích – které jsou zprava i zleva odtržené od reality naprosté většiny národa – jde tentokrát opravdu „o všechno“. Tím vším je v tuzemských poměrech stávající premiér Andrej Babiš, umírněná verze finančního oligarchy, který se v průběhu let vyvíjí k větší nesnášenlivosti a namísto předchozí taktické nečitelnosti se stále více blíží svému antievropskému, „neliberálně demokratickému“ vzoru Viktoru Orbánovi. Sice právě končí léto, během něhož se po celé planetě ve formě různých přírodních katastrof projevovala postupující klimatická krize, ale na to, aby se alarmující zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu o stoupající globální teplotě stala zásadním (nebo aspoň podružným) tématem tuzemské předvolební kampaně, v Česku přes prázdniny zřejmě moc pršelo. Stejně tak sice stále zažíváme pandemii, která celosvětově připravila o život miliony lidí, ale k problematice nákazy, jež zrovna nabírá čtvrtý dech, se u nás vyjadřují převážně ti, kteří ji mají za neškodnou chřipku a bojují s „covidovým fašismem“.
Nicméně čím těžší je pro některé voliče s každými dalšími volbami vybírat „menší zlo“, tím důrazněji je k tomu nutí okolnosti i okolí, které nepřítomnost u voleb obvykle klasifikuje jako přitakání zlu – dřív hlavně komunistům, teď především Babišovi. Už zase není vhodná doba na to, aby se odmítnutí účasti na volbách dalo aspoň ve vybraných případech interpretovat jako vcelku aktivní a promyšlený krok. Odlišit pasivního nevoliče, jemuž je politika ukradená, od nevoliče, který rezignoval na účast v současném systému, by přitom bylo poměrně snadné – stačilo by zavést možnost volit vhozením bílého lístku. Výsledný součet distancujících se hlasů by přitom zdaleka neměl zajímat jen sociology.
Místo toho se na volby opět díváme jako na napínavý závod, nejspíš s těsným výsledkem. Ještě docela nedávno to skoro vypadalo, že se současný premiér do Strakovy akademie znovu nedostane. Poslední průzkumy ale stabilně předvídají jeho vítězství. I když mnohdy stojí za to metodiku předvolebních průzkumů zpochybňovat, tentokrát se zdá, že kopírují skutečný trend. Babišovo zapojení do kulturních válek nese ovoce a předvolební kampaň opozičních stran napříč politickým spektrem mu v tom zatím zdatně pomáhá. Upřímně řečeno, kdybych byl chudý důchodce, asi bych se vlády pravicové koalice bez Babiše děsil natolik, že bych mu to hodil. Ostatně obávám se jí i jako člověk dlouho před důchodem…
Jistě, oligarchizace české politiky v posledních čtyřech letech byla bezesporu v mnoha ohledech posunem k horšímu, protože na nejvyšší úrovni fakticky posvětila svazek ekonomické, politické a mediální moci, ale domnívat se, že do české politiky vnesla dosud nemyslitelné praktiky, je naivní. Spíše než co jiného je spojila v jedné osobě, takže jsou snáze patrné. Arogance, pohrdání veřejnoprávními médii a právním státem i využívání mobilizační politiky k vyvolávání strachu, to vše tu bylo od devadesátých let a je s podivem, že někteří z nás potřebovali Babiše, aby si toho konečně všimli. Přitom se bohužel pomíjí, že boj proti oligarchovi mnohé zdiskreditované politiky a strany zpětně očišťuje, protože se předpokládá, že všechno je lepší než současný stav. Pokaždé, když to někde čtu nebo slyším, pomyslím si, že tuhle jistotu bych chtěl mít.
Místo toho vidím současné politiky Spolu, kteří jako by chtěli ve skromnějším provedení dokončit to, co Donald Trump začal, a kteří mimo jiné za nejohroženější druh na planetě považují heterosexuálního bílého muže. Překvapeně sleduji Piráty, kteří se v pozici nejsilnější strany rozhodli ve spojení se Starosty utopit svůj potenciál a zapřít svou identitu. Ta sice nikdy nebyla levicová, ale teď se navíc Piráti od všeho levicového raději preventivně distancují, jakkoli jim to v růstu preferencí ani trochu nepomáhá. Dále je tu KSČM, která dlouhodobě dělá vše pro to, aby se teorie hlásající, že komunismus a fašismus jedno jsou, konečně potvrdila. Pokud jde o sociální demokracii, která byla tak dlouho ochotná parazitovat na moci oligarchy, jehož měla považovat za svého přirozeného nepřítele, zdá se mi, že propad pod pětiprocentní hranici je nakonec to nejzdravější, co by jí před hypotetickou a hlavně věrohodnou obrodou mohlo potkat. A pak jsou tu Zelení, u nichž je člověku až líto, že nadcházející volby vlastně prohráli už v těch předešlých, protože kdyby šlo o politické programy, ten jejich by stál aspoň za pozornost.
Nedivme se tedy, že hledání „racionální volby“ či „nejmenšího zla“ se leckomu komplikuje, a pokud nechce dělat ústupky, snadno se stane, že žádnou možnost nemůže považovat za správnou. I kompromisy mívají své meze, přestože jsou základním nástrojem politické praxe. Přesto má fantazie o Babišově konci něco do sebe. Jen si představte celý antibabišovský blok, který by najednou přišel o společného nepřítele, a tím i o smysl další existence. Také některá média, jejichž obsah je doslova založen na protibabišovském étosu, by musela hledat novou obsesi – anebo se třeba i vrátit k novinářské práci. A co komentátoři, kteří snad už o ničem jiném než o Babišovi ani nedokážou psát? Vlastně by nebylo tak špatné někam přijít a zjistit, že se nediskutuje o tom, že za všechen současný marasmus může jeden politický podnikatel bez skrupulí. Když nic jiného, dalo by nám to možnost upřít pozornost jinými směry, a to dnešní česká společnost zoufale potřebuje – zjistit, že „všechno“ je jinde.