Zahrada asistovaných synapsí

Dialog pohybující se na nervózní hraně, kde se příroda a přírodniny divákovi podávají jako přirozené a zároveň násilně svazované znaky. Přesně tomuto rozhraní věnoval pozornost ve své poslední instalaci ostravský konceptuální umělec, pedagog a kurátor Libor Novotný v prostorách ostravské galerie Sokolská 26. Samostatná výstava nazvaná Zimní zahrada je, doufejme, autorovým comebackem do galerijního provozu. S Liborem Novotným jsme se totiž v posledních letech setkávali spíše jako s organizátorem (ostravský festival Kukačka) či kurátorem (Brno Art Open 2017). Jako umělec je každopádně spíše spjatý s dočasnými intervencemi do veřejného prostoru a ve výstavních síních se neobjevuje příliš často. Aktuální výstava však ukazuje, že mu svědčí i práce v interiéru.

Pokojový les pahýlů

Zimní zahrada pracuje především s apropria­cí a rekontextualizací přírodnin, zejména větví. Výstava je nabitá ambivalencí a rozporuplné kontrasty utvářejí ohromné pnutí, ovšem nikoli na spektakulární úrovni. Jakkoli můžeme pocítit údiv nad velkým fyzickým a řemeslným úsilím při genezi jednotlivých prací, náročné konstrukční skladby ve výsledku působí nenásilným dojmem. Jinak řečeno, instalace je jemná a minimalistická, ale současně robustní a monumentální. Například ve vstupní místnosti Novotný sestavil po celé výstavní ploše novou autonomní podlahu z březových palubek. Ta ale sama o sobě ještě nepřináší znejistění. Napadá mě srovnání s instalací Jána Mančušky v Kunsthalle Basel v roce 2008, která také pracovala s podlahou. Zatímco ale Mančuška záměrným posunem podlahy a její částečnou pódiovou nástavbou znejistil prostor, a tedy i diváka, Novotný si svým zásahem spíše připravuje terén pro utváření nových objektových, potažmo obsahových synapsí. Do podlahy vsazuje stromy, lépe řečeno fragmenty švestkových větví, a vzniká tak les mrtvých pahýlů, který doplňuje horizontální plochu dřevěné podlahové mozaiky o vertikální rozměr. Mrtvá dřevní hmota ožívá jako konceptuální rébus a rozehrává hru ambivalentních tvarových a mentálních procesů. Při bližším kontaktu vidíme, jak se dřevní hmota větví a noří, nebo dokonce vpíjí do podlahy – Novotný dokázal i tak pevným a statickým materiálem, jakým je dřevo, vyvolat dojem tekutosti. Trčící torza větví přecházejí v podlaze v žilnatou strukturu a z trojrozměrného vertikálního objektu se náhle stává plošná intarzie.

Široké možnosti interpretace

Celistvá autenticita organického tvaru větví je manipulována – řezána a částečně hoblována –, a my tak můžeme pohledem i dotekem zkoumat nitro dřeva, ještě než je asimilováno plochou podlahy. Autor rozehrává dialogickou hru mezi člověkem a přírodou, a pokud se do instalace opravdu ponoříme, vyvstanou před námi vrstevnaté komentáře dotýkající se obecné povahy existence, které mohou vyvolat úzkostné pocity. I když dřevo působí na první dojem jako přátelský mate­riál, Novotný s ním pracuje v tak trochu násilném kontextu. Je zajímavé sledovat demonstraci vzájemného narušování dvou prvků ze stejného materiálu. Větve narušují podlahu a ta zase požírá je. Z působivé dřevěné kompozice se tak s nadsázkou stává válečné pole. Princip vrůstání něčeho přirozeného, nespoutaného do racionální struktury můžeme vnímat jako obraz věčného boje člověka se socializací a mentální domestikací, jako prostorově artikulovaný zápas principů svobody a manipulace.

Požírání, vklíňování a prorůstání za každou cenu i pocity úzkosti a nebezpečné závislosti jsou také atributy patřící k arzenálu pozdního kapitalismu. Esteticky působivá hra přírodních materiálů ukrývá potencialitu mocenských praktik. Je to samozřejmě jen jeden ze způsobů čtení. A tady je nutné zdůraznit široký interpretační potenciál Novotného instalace. V jiné, dejme tomu spirituálnější či existenciálnější rovině ji lze dekódovat jako podmíněnou souvztažnost, která proměňuje status quo. To, co se v jednom plánu tváří jako trojrozměrný objekt, vzápětí metamorfuje do plošné mozaiky. Zde můžeme sklouznout k fenoménu relativizace úhlu pohledu, jak je nastolila teorie relativity a později kvantová fyzika, tedy k akceptaci postoje, že pravda se jeví každému tak, jak si ji sám konstruuje, na základě subjektivních predispozic. Pohybem v plošně­-objektovém terénu vstupní místnosti se mění na první pohled zjevovaná „pravda“ a rozvíjí se hra jejího alternování.

I v dalších objektech výstavy dochází k manipulaci přírodnin pro záměrný umělecký tvar: z ohnutých, zlomených a znovu propojených větví vzniká ohromný propletenec, zvířecí lebky implantované do dokonalé sádrové koule utvářejí jakési reliéfní bodové intarzie. Za vším je možné číst podprahový komentář k tomu, jak člověk uplatňuje svou moc nad přírodou a přizpůsobuje si ji svým zájmům, zde skrze filtr umělecké apropriace. Kurátor výstavy Tomáš Knoflíček v textu k výstavě ale interpretuje Novotného dílo spíše jako „alternativu k existující dualitě člověka a přírody“, jako „empatickou snahu překonávat vzájemné odcizení“. Ano, to je další možná vrstva čtení – tedy nikoli narušování, ale jakýsi souzvuk dvou pozic, nezáměrného­-přírodního a záměrného­-lidského. Akcentovaná touha po smíření.

Minimalistická invaze

V promýšlení výstavy jako celku se ale nemohu zbavit i zcela opačného výkladu v duchu utopického sci­-fi románu Johna Wyndhama Den Trifidů (1951, česky 1972), kde naopak příroda přebírá nadvládu nad člověkem. Stolička, na niž se vinou větvoví již nedá usednout, podlaha plná trčících torzálních větví, jež znemožňují pohodlně obývat prostor, ohromný zapletenec větví, který působí jako výsledek nekontrolovatelného růstu, či kostra ruky složená nikoli z kostí, nýbrž z bezových větví. Novotný s důvtipem zareagoval na původní obytné prostory vily od Hanse Ulricha, postavené ve stylu pozdního historismu, a pro svou intervenci částečně zvolil objekty připomínající pokojový mobiliář. Podařilo se mu v galerii navodit pocit domácí atmosféry, která je ale neustále narušována oním „trifidským“ syndromem.

Princip ohledávání vztahů přírodních útvarů k člověku, prostoru nebo obecně civilizaci je gordickým uzlem Novotného smýšlení. Autor vytrhává přírodniny z jejich prostředí a včleňuje je do nových kontextů. Na výstavě v Sokolské 26 představil opravdu silný site specific projekt, který však bohužel byl z důvodů koronavirové pandemie po většinu času nepřístupný. Jeho instalace je minimalistická, ale zároveň invazivní; divák je stejnou měrou konejšen krásnými formálními detaily, kompozicemi a umně zpracovanými přírodními materiály, jako znejisťován fyzickými bariérami a strašidelnými průhledy. Síla výstavy spočívá právě v onom pomezí, které je přítomno v každém okamžiku fyzického i optického pohybu a nutí nás intenzivně vnímat, našlapovat, uhýbat a přemýšlet.

Autor je kurátor.