Archa 2021, 140 s.
Ve své nové knize pojednává esejista, historik umění, básník a kreslíř Josef Kroutvor o historii a atmosféře Novohradských hor. Krátké texty, z nichž je kniha složena, však svědčí o nenaplněném potenciálu. Místo vystižení genia loci a poetického zprostředkování až magického dojmu, jakým na člověka působí tato divoká, opuštěná a místy poněkud temná krajina s pohnutou minulostí, se zde neustále lká a moralizuje. Autor se vydal poněkud úmornou a jednostrannou cestou: téměř v každé kapitole odsuzuje historické křivdy a hořekuje nad zuboženým, lidmi opuštěným krajem. Zatímco naši rakouští sousedé mají všechno pinktlich, u nás tomu tak není, a to je podle Kroutvora špatně. Připadá mi, jako by se do tohoto zapomenutého koutu Čech vypravoval jen proto, aby se při každé návštěvě sebemrskačsky utvrdil ve svém pohledu na dějinné události a nevynechal jedinou příležitost k tomu upozornit čtenáře na nespravedlivý odsun hodných Němců a devastaci krajiny zlými pohraničníky. Přitom sám na konci knihy připouští, že kouzlo hor spočívá i v jejich pohnutém osudu: „Zpočátku mě dojímala poněkud zasmušilá krása přírody Novohradských hor, opuštěné, vysídlené, zubožené, zdivočelé krajiny. Ale teď, po třiceti letech od pádu železné opony, mně leží víc a víc na srdci její další osud.“ Není to nošení dříví do lesa? Na historii by se samozřejmě zapomínat nemělo, ale občas je možná lepší, když si člověk uprostřed krajiny zmaru, kterou si vzala příroda zpět, užije krásu přítomného okamžiku.