Plánování udržitelných sídel by mělo reflektovat změny na trhu práce, který se v současnosti s nástupem nových technologií výrazně vyvíjí. Aktuální trendy by pak nemusely vyústit v zástupy prekarizovaných. Stávající situaci lze totiž využít i jako příležitost k vytváření spravedlivějších měst.
V době, kdy se svět potýká se stále dalšími vlnami nemoci covid-19, mají v celospolečenské debatě přirozeně prioritu témata, jako je zdraví, péče a vůbec udržitelnost základních služeb, na jejichž základě naše společnost funguje. Všichni přesto doufáme, že se pandemická situace ustálí a my se vrátíme k „novému normálu“. S tím se ovšem pojí nejen postupující klimatická krize, ale také čím dál intenzivnější vliv nových technologií na naše každodenní aktivity – což si ostatně mnozí začali uvědomovat právě během pandemie. Na tuto budoucnost je třeba se začít připravovat, a to i v oblasti plánování a adaptace městských sídel.
Měkké dovednosti a automatizace
Města pokrývají pouhá dvě procenta zemského povrchu, žije v nich ovšem polovina světové populace, spotřebovávají 75 procent všech energií a jsou zodpovědná za téměř 80 procent emisí. Jsou hybnou silou globální ekonomiky, místem zrodu většiny inovací a také ukazatelem společenských změn. Národní liga měst Spojených států (NLC) již v roce 2016 ve své zprávě s názvem Budoucnost práce ve městech předpovídala masivní nárůst nových technologií, systémů umělé inteligence, robotiky a pokročilé automatizace. Předpokládá se, že do roku 2025 patnáct až dvacet pět procent úkolů ve výrobě, skladování, konstrukčních pracích i zemědělství převezmou nové technologie. Podobné trendy předpovídá i nizozemská poradenská společnost PricewaterhouseCoopers (PwC) ve zprávě Budoucnost práce 2030 z roku 2018. Je tedy zřejmé, že určité typy pracovních pozic zaniknou a celý systém práce se začne rapidně měnit.
Na první pohled se zdají tyto prognózy děsivé, obě zprávy ale zároveň uvádějí i možnosti udržitelného systému, který by ovšem měl významný vliv i na naše fyzické prostředí včetně měst jakožto míst, kde se koncentruje intelektuální i fyzická aktivita společnosti. PwC zároveň upozorňuje, že není vhodné zaměňovat zaměstnance za práci, kterou vykonávají. Organizace a firmy nemohou chránit pracovní místa, která budou kvůli technologickému vývoji nadbytečná. Stále však mají zodpovědnost za své zaměstnance a zaměstnankyně. Proto obě zprávy doporučují podporovat aktivitu, flexibilitu a přizpůsobivost a zájem učit se novým věcem.
Zpráva NLC poukazuje na to, že z 11,6 milionu pracovních míst v USA, která byla vytvořena od poslední recese, jich 95 procent vyžadovalo nějakou podobu vyššího vzdělání. Na tyto potřeby reagoval například univerzitní sektor v Louisville v Kentucky závazkem navýšit počet bakalářských míst o čtyřicet tisíc a míst v dalších přidružených stupních vzdělávání o patnáct tisíc. Do tohoto projektu se zároveň zapojily i soukromé společnosti, které spolufinancovaly školné a umožnily svým zaměstnancům flexibilní pracovní dobu. Díky tomuto propojení vzdělávání s praxí vzniklo mimo jiné dvě stě nových patentů, osmdesát šest licencí, dvanáct nových biotechnologií, nové typy materiálového inženýrství a řada dalších inovací. Zpráva NLC dále uvádí, že zaměstnavatelé u svých zaměstnanců postrádají rozvinutější „měkké“ dovednosti, jako jsou například kritické myšlení, spolupráce, komunikace nebo kreativita. I na to by se budoucí vzdělávání mělo zaměřit.
Podpora městské sítě
Také analytici PwC vybízejí k novému dialogu všech klíčových stran – politiků, akademiků, firem, sociálních organizací i pracovníků. Souvisí to s celosvětovým nárůstem počtu lidí, kteří pracují nezávisle nebo jako živnostníci. Tato pracovní síla je velmi flexibilní, dynamická a individualizovaná a město by pro ni mělo vytvářet vhodné podmínky – například pracovní huby a inkubátory, ale i udržitelnou sociální a dopravní infrastrukturu. Vývojářská společnost Unily ve své koncepci Budoucnost pracovního prostředí 2030+ předestírá ambiciózní plán změny pracovního prostředí, kde centralizovanou moc podnikového vedení nahradí sdílení zkušeností a hodnot mezi zaměstnanci a jejich kulturní soudržnost. Unily tak předpovídá například „biofilní“ kanceláře napodobující přírodní prostředí a podporující osobní pohled a mezioborovou spolupráci, kde jsou vítáni i jedinci se speciálními potřebami a hendikepy.
Efektivita a propracovaný systém práce by měly ideálně vyústit v nárůst volného času. Ten se sice neprojevuje v prognózách HDP, odpočinek a pocit osobní spokojenosti se však pozitivně odrážejí ve výchově dětí a větší vzájemné celospolečenské péči a třeba také v efektivnější a udržitelnější dopravě. Nastíněná podpora inovací tak mimo jiné umožňuje revitalizaci městských center namísto stavby nových kancelářských komplexů na periferiích. Dalším aspektem je, že „město kratších vzdáleností“ není tolik závislé na automobilové dopravě – více lidí se může pohybovat na kole či pěšky, což mimo jiné vede ke snižování emisí.
Tvorba komunity a sdílení
Podoba současných měst zatím uvedeným trendům příliš neodpovídá – a to ani u nás, kde tradičně vzhlížíme k cyklistickým velmocem, jako je Nizozemí, Dánsko nebo skandinávské země. Komplexní a bezpečná síť cyklostezek umožňuje snadný a přirozený pohyb po městě. S tím ale souvisí i výstavba multimodálních dopravních terminálů, které na poměrně malé ploše propojují městskou hromadnou dopravu, meziměstské vlaky, pěší a cyklisty. V Nizozemí se také těší velké popularitě instalace interaktivních technologií ve veřejném prostoru, které pomocí senzorů snímají a vyhodnocují různé faktory jeho užívání. S tím se pojí i důraz na digitální gramotnost, a to nejen studentů a mladé generace.
Zastupitelé měst by tedy měli zcela zvážit podporu konkrétních inovací a nových technologií a vést řádný a transparentní dialog s obyvateli. Proměna pracovních podmínek sice vyvolává úzkost, ale lze na ni nahlížet i jako na příležitost. Práce je pro většinu lidí sociální sítí a zdrojem identity, proto by měla města a jejich vedení systematicky budovat komunitní infrastrukturu a rozvíjet ekonomiku sdílení. Ovšem pro to, aby se sdílení stalo reálnou praxí, musíme nejprve pochopit, že město má být primárně partnerem, který může zasahovat do koncepce infrastruktury a celkové strategie plánování. Ta by měla veřejnost motivovat ke kreativitě a inovacím, ale také k úctě ke svému času i zdraví a k vzájemné péči.
Autorka je architektka a umělkyně.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.