Znáte tu scénu z Kubrickova filmu Barry Lyndon (1975), v níž titulní hrdina, dobrodruh a hochštapler, konejší svého umírajícího syna? Sedí po straně jeho dětské postele a slovy i gesty popírá, co je tu evidentní: synova nadcházející smrt. Ale devítiletý chlapec to ví lépe. Nechá se otcem ubezpečit, že až umře, půjde do nebe, a pak jej poprosí, aby mu vyprávěl, jak tenkrát ve válce dobýval francouzskou pevnost. Žalem vyčerpaný otec mu vyhoví, líčí dramatickou scénu a zhurta se dovolává synovy účasti: „A tos měl vidět, jak Francouzi zírali!“ Vydrží to slabou minutu, pak se zhroutí. Pláče, protože ví, že mu právě umírá syn, a protože jej dojala synova důvěra v jeho smyšlené historky.
Nevím, jak se cítil muzikolog František Pala, když v prosinci 1945 psal svůj text pro vzpomínkový večer věnovaný jeho synu Dušanovi (viz Tvar č. 8/2010). Ale představuji si, že vedl sám se sebou podobně zoufalý zápas jako Barry Lyndon. S úkolem představit v uceleném výkladu milníky Dušanova života, jeho povahu, zájmy a první úspěchy vzal totiž na sebe, téměř masochisticky, úkol veřejně vysvětlit, proč tento činorodý mladý muž spáchal sebevraždu.
Cituplné vyprávění otce o talentovaném synovi, jehož rozlet zmařila válka, sleduje typickou narativní křivku své doby – krach demokracie, válka, útlak českého národa, osvobození a frenetické poklízení republiky po přestálé pohromě. Témuž schématu odpovídá pořadí Palových básní z let 1940 až 1945 v jeho jediné vydané sbírce Krev a popel.
Co je dnes možná zajímavější než Palova sbírka, je text jeho otce, respektive vzájemná konfrontace jejich hlasů, svým účinkem ne nepodobná vyprávění Barryho Lyndona, který mluví žalu navzdory, bájí smrti natruc.
Palův obraz válečných let je příznačně anemický: „Ach stromy za odkvetlou zdí!/ Do puklin čas se lije jasně bledý./ V rákosí ticha kdo pochopí/ subtilní poesii šedi?“ Jeho otec, přitlačený dávnou vzpomínkou na psací stůl, píše: „Brzy s neomylnou jistotou rozlišoval barvy i v nejjasnějších odstínech.“
Pala byl nuceně nasazen do Fričovy továrny na Vinohradech, kde si po roce práce těžce poranil ruku. Když to jeho otec připomíná, počíná si téměř mýtotvorně: „I nejbolestnější chirurgické manipulace snášel se sebevládou stoického filosofa a s humorem českého studenta: při nejtěžších zákrocích recitoval ordinujícím lékařům ódy Horácovy a hexametry Ovidiovy.“ Ne, nechci se smát. Žasnu, jaké vysvědčení života tu otec vystavil zemřelému synovi.
Literární historici v Palovi rádi vidí existencialistu. Otec: „Není pochyby, že měl všechny bytostné předpoklady, aby vyrostl po překonání jinošských krizí v humoristu české literatury.“ Série satirických obrázků Jak pan Kozibrčko dělal revoluci zůstává spolu s jiným v pozůstalosti.
Dušan Pala v dopise na rozloučenou: „Nevidím už nikde smyslu života. Mám příliš krutý rozum, který mně odhaluje vše, raison d’être tolika lidí (životní, štěstí, věda, umění) jako nejnicotnější z nicotného. Je to pomůcka k ukrácení dlouhé chvíle, již máme mezi narozením a hrobem.“ Otec (přemáhá pláč): „Dušan byl smavé dítě.“
Dušan Pala: Krev a popel. Básně 1940–1945. J. Pávek a spol., Praha 1946, 83 stran.