Karel Havlíček působil v době, která usilovala o nalezení univerzálního společenského principu, jímž se nejen pro české vlastence stal národ. Souhrou okolností i díky vlastnímu zaujetí patřil k nejvýraznějším mluvčím národního hnutí a novinářské dílo, které po sobě zanechal, ještě dlouho sloužilo jako průvodce politickou naukou.
Ptáme-li se na podstatu a význam havlíčkovského realismu, musíme se ptát po jeho širších souvislostech a charakteru. Jaké hranice překonával a v čem byla původnost jeho vkladu? Realismus Karla Havlíčka nebyl jen kulturní či literární, ačkoli ani tato jeho vrstva nebyla zanedbatelná a i v tomto ohledu docházelo v Havlíčkově době k výrazným změnám. Byla to doba kulturního nadšení i romantického snění, podle literárního historika Vladimíra Macury „doba synkreze“, která nasávala různorodé podněty a inspirace a snažila se je přetavit do jednotné, účelné podoby. To se projevovalo jak v pestrosti žánrů, eklekticismu přístupů a proměnlivosti témat, tak v jisté nevyhraněnosti forem, která nabourávala někdejší klasicistní svázanost a formalismus.
Nicméně celé toto hledání, ať už umělecké nebo široce filosofické, v sobě nese snahu o nalezení rovnováhy mezi jedinečností a obecností. Doba uhranutá originalitou vědy a poznání usilovala o zobecnění univerzálně platného principu, a právě tak jako v umění, respektive estetice, a přírodních vědách uplatňovala tento postulát i u věd sociálních. Obdobně proto přistupovala i k hledání podstaty lidství. Hegeliánský duch hledal cestu sám k sobě – člověk, uvědomělý osvícenským racionalismem, jako by nově rozpoznával svůj vlastní smysl a záměr.
Sny o jednotě
Jakkoli byl člověk 19. století opojený představami individuální svobody, suverenity a vlastní schopnosti, základní smysl své existence nalézal v práci pro společnost. Klíčovým pojmem lidství se tak nestává individualita, ale naopak pospolnost, a dobovým půdorysem této pospolnosti – jejím rámcem a základním diferenčním prostorem – národ. V první polovině předminulého století se tak zrodily pojmy národního hospodářství, národní kultury a především národní politiky. A právě zde se realismus Karla Havlíčka uplatnil nejvýrazněji. Původně měl působit jako kazatel, pokoušel se nastoupit na místo učitelského suplenta, nakonec však nalezl jinou, v té době neobyčejně progresivní možnost, jak promlouvat ke společnosti – jako politik a novinář.
Byl příslušníkem nově nastupující generační elity, která teprve usilovala o své uplatnění ve veřejném prostoru. Dosavadní polické a mocenské skupiny byly etablované již léta, v jistém smyslu staletí. Zastupovaly vyšší vrstvy společnosti a v tradici politického modelu, který tvořily a udržovaly, byly dostatečně opevněné – nepotřebovaly zdůvodňovat či obhajovat jeho existenci, nepotřebovaly formulovat vlastní politické programy. Nově nastupující měšťanská elita na tom byla jinak. Citlivě vnímala posun své kulturní a hospodářské role, politicky však zůstávala dezorientovaná a slabá. To jí nicméně nemohlo zabránit v politickém fantazírování o zdrojích své síly a o vlastním zázemí, jež hledala v široce pojatém kolektivu, národním a ve skrytých politických nadějích možná především kmenovém. Josef Jungmann, Václav Hanka, Ján Kollár a mnozí další tak zdůrazňovali potřebu obětavé, oddané práce v zájmu široké panslovanské vazby.
Rovněž Havlíček vyrůstal pod vlivem tohoto předpolitického nacionalismu, který se opájel sny o jednotě a posilující vzájemnosti Slovanstva. Jejich záludnost ovšem spočívala v tom, že sice mohly povzbuzovat, nicméně neumožňovaly překročit hranici politizace. Všeslovanská vzájemnost byla a zůstala iluzorní, politicky zcela nepoužitelnou konstrukcí, na jejímž základě nebylo možno vybudovat nosný politický program. Nepomáhala formující se měšťanské elitě, a to ani v rozvoji politické diskuse, která se tak vyčerpávala hledáním odpovědí na neřešitelné otázky.
Vůle ke změně
Havlíček navzdory svému mládí poznal slovanský svět důkladněji než většina jeho současníků. Pobýval na Slovensku, v polské Haliči, především ale strávil půldruhého roku v Moskvě a Rusku – v tomto vysněném kollárovském „dubisku“ budoucího slovanského progresu. A po svém návratu právě on rozbil nefunkční a politicky nepoužitelný koncept kmenového spojenectví a určil základní směr dalšího politického snažení. To byl poslední krok, který dělil již vyzrálou měšťanskou elitu od sebevědomého a otevřeného vstupu do politické arény. Dnes mohou Havlíčkovy teze působit samozřejmě, až triviálně, ale ve své době byly převratné. Nadnesl je v roce 1846, v sérii článků publikovaných pod titulem Slovan a Čech na stránkách Pražských novin, jejichž redakce mu byla svěřena. Sám Havlíček si byl dobře vědom dosahu svých názorů, když je označil za „vyhlášení války“ většinovému hlasu.
Obratným výkladem i prostřednictvím zjednodušených hesel tak redaktor Havlíček rozvíjel nový pohled na okolní svět a dění. „Slované netvoří jeden národ“‚ „jsem nejprve Čech a potom Slovan“, „své spojence hledejme jen tam, kde z toho obě strany budou mít užitek“, „jsme částí mohutného mocnářství“ – to jsou základní teze, jež v konkrétních interpretacích vedly ke zdůraznění specificky českého zájmu, k pojetí českých zemí jako užší vlasti, rakouských jižních Slovanů jako jediných potenciálních spojenců a Rakouska coby státoprávního rámce budoucího rozvoje českého národa. Byly to teze, s nimiž se už dalo politicky pracovat, nad nimiž bylo možno diskutovat, hledat spojence a definovat odpůrce. Ale konkrétní politická řešení s odstupem doby vlastně nejsou pro posouzení Havlíčkova vkladu tak důležitá. Byla dobově podmíněná a dnes zůstávají už jen součástí historického výkladu.
Mírou politického realismu by v Havlíčkově případě neměla být „správnost“ jeho cílů (z našeho pohledu poměřovaná znalostí budoucího vývoje), ale právě překročení hranice politična. Přes veškerý progres a prozíravost Havlíčkova myšlení u něj nemůžeme předpokládat všestranně poučený a konzistentní náhled politika, respektive politického komentátora. (Ostatně jeho praktická politická práce po vstupu do říšského parlamentu v létě 1848 netrvala dlouho: po několika měsících se svého mandátu vzdal, aby se mohl plně soustředit na novinářskou činnost.) V Havlíčkových textech tak nalezneme i úvahy připouštějící ruskou despocii; překvapivý je také fakt, že člověk, který neuznával univerzalismus slovanství, si zároveň nebyl ochoten připustit, že by podobnou emancipační ambici, jakou zastával pro Čechy, mohli mít též Slováci… Nicméně v obecném přístupu pro nás zůstává Havlíček aktuální dodnes. Dobový realismus vyplynul ze souhry dvou faktorů: proměňující se společnosti, která vyžadovala rozšíření aktivit ve veřejném prostoru, a dispozice jedince, jenž tuto výzvu přijal a byl odhodlán ji naplnit. K tomu ovšem bylo třeba značné dávky odvahy a vůle ke změně a symbolem této odvahy a změny se stal právě Havlíček.
Vystoupit ze stínu doby
Jistěže nebyl v tomto úsilí osamocený. Měšťanské elity různých národních skupin této části Evropy byly vystaveny srovnatelným výzvám politizace a řešily obdobné otázky nastavení politického programu. Podněty a koncepce se rodily z širší německé, česko-německé, ale i specificky české diskuse, k níž přispívaly i další osobnosti z liberálně demokratických kruhů, jakými byli František Palacký, František Ladislav Rieger, Karel Sabina a mnozí další. Přesto měl Havlíček jistou auru průkopníka a propagátora – byl prvním a nejvýraznějším hlasatelem těchto ideálů, protože mu to umožňovala jeho novinářská praxe, lehké pero a schopnost břitké formulace. A právě touto skvěle zvládnutou pozicí se zapsal do politického života své doby, ale i dalších generací. Češi v Havlíčkovi nalezli nikoli jen tvůrce a zvěstovatele reálného politického plánu, ale také osobnost, která jim otevírala tajemnou skříňku politického dění. Havlíček intuitivně vycítil či vypozoroval potřebu čtenářů své doby. Byly to Havlíčkovy Pražské a zejména Národní noviny z doby revoluce, které si generace uchovávaly a předávaly s až posvátnou úctou. Nikoli jen proto, jak a kým byly psány, ale proto, že Havlíček popisoval a vykládal základní pojmy politického mechanismu, pro nás dnes jednoduché a samozřejmé, ale pro tehdejší čtenáře, zahlcené až nečekanou dynamikou vývoje, to byl průvodce politickou naukou. Havlíčkovy texty popisovaly a upřesňovaly, k čemu jsou dobré volby, jak vlastně funguje parlament, v čem spočívají rozdíly mezi zemskou a státní správou. To vše bylo tehdy nové a důležité.
Havlíček je možná jediný významný český politik a politický komentátor, který si po generace uchoval nejen úctu, ale také bezvýhradné sympatie veřejnosti. Jednak proto, že odešel mladý, jednak proto, že jeho realismus dal smysl české politické existenci. Havlíček se dokázal odpoutat od své doby, dokázal vystoupit z jejího stínu, a v tom byla a dodnes je jeho síla a historická přesvědčivost.
Autor působí v Ústavu politologie FF UK.