Talent pro jízlivost

Karel Havlíček Borovský a literatura

Spisovateli, novináři a kritikovi Karlu Havlíčkovi byla vlastní především polemická poloha, jež se plně projevila, když odmítl považovat dobovou vlasteneckou tvorbu automaticky za hodnotnou. Dokázal ovšem přísným měřítkům, která uplatňoval vůči druhým, dostát ve vlastní literární tvorbě?

Obyčejný styl spisovatelů se mi podobá širokým cestám z Ukrajiny, po kterýchž ženou voly…

Karel Havlíček Borovský

 

 

„Ale i nám, sprostým lidem, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé, a nejvíce Tyl, již dráhně let nemilosrdně pronásledují,“ napsal Karel Havlíček Borovský v červenci 1845. Není mnoho děl v české literatuře, která by do kánonu vstoupila nikoliv sama za sebe, nýbrž jako předmět dobové kritiky. Dříve oblíbená novela Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech (1844) se nicméně od přelomu 19. a 20. století v syntetizujícím výkladu dějin české literatury objevuje především v souvislosti s Havlíčkovou odmítavou recenzí, jež je vykládána tu jako doklad postupného rozchodu české kultury s romantickou a sentimentalistickou poetikou, tu jako přechod českého národního hnutí od proklamovaného, ale fakticky hraného vlastenectví k jeho praktickému uskutečňování. …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě