Spisovateli, novináři a kritikovi Karlu Havlíčkovi byla vlastní především polemická poloha, jež se plně projevila, když odmítl považovat dobovou vlasteneckou tvorbu automaticky za hodnotnou. Dokázal ovšem přísným měřítkům, která uplatňoval vůči druhým, dostát ve vlastní literární tvorbě?
Obyčejný styl spisovatelů se mi podobá širokým cestám z Ukrajiny, po kterýchž ženou voly…
Karel Havlíček Borovský
„Ale i nám, sprostým lidem, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé, a nejvíce Tyl, již dráhně let nemilosrdně pronásledují,“ napsal Karel Havlíček Borovský v červenci 1845. Není mnoho děl v české literatuře, která by do kánonu vstoupila nikoliv sama za sebe, nýbrž jako předmět dobové kritiky. Dříve oblíbená novela Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech (1844) se nicméně od přelomu 19. a 20. století v syntetizujícím výkladu dějin české literatury objevuje především v souvislosti s Havlíčkovou odmítavou recenzí, jež je vykládána tu jako doklad postupného rozchodu české kultury s romantickou a sentimentalistickou poetikou, tu jako přechod českého národního hnutí od proklamovaného, ale fakticky hraného vlastenectví k jeho praktickému uskutečňování.
Velmi mnohým českým básníkům
Uvedenou recenzi – vůbec první Havlíčkův příspěvek tohoto druhu – můžeme chápat jednak jako snahu mladého literáta zaujmout významnou pozici v české vlastenecké společnosti, jednak jako pokus o kvalitativní posun v tehdejší české literární kritice. Vždyť recenze samotná začíná jasným vymezením pozice literárního kritika a kritiky samé: „Bystré, požehnané vzrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, bychom si již přece zošklivili obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž se někdo ožení aneb oženiti nemůže, za novelu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší národní literatury nazývá.“ Dodejme, že tuto perspektivu autor – ovšem neadresně – proklamoval již roku 1844 v epigramu Velmi mnohým českým básníkům: „Věčná vaše píseň: ‚Jaká slast/ milovati českou vlast!‘/ Má-li však mít z vaší lásky zisku,/ nedávejte písně své do tisku.“
Havlíček přitom nebyl prvním kritikem vyjadřujícím rezervovaný postoj k Tylovým pracím. Již roku 1834 profesor estetiky na Karlo-Ferdinandově univerzitě Anton Müller odmítl frašku Fidlovačka pro její hrubozrnnost a rezignaci na estetické hodnoty. V následné polemice čeští recenzenti svorně hájili Tyla před Müllerem, publikujícím německy na stránkách pražských novin Bohemia. Spor o estetické ideály se překlopil v národnostní řevnivost, v důsledku čehož Müller přestal posuzovat českojazyčná divadelní představení. O dekádu později však Havlíček prohlašuje svou negativní kritiku nikoliv za útok zvenčí na domácí, česky psané písemnictví, nýbrž za pokus o jeho kultivaci.
Funkční výsměch
Pavel Janoušek ve svém článku Čech Poslední a První s podtitulkem Havlíčkova polemika s Tylem jako příklad literárněvědné komunikace (Tvar č. 16/2001) při analýze prostředků, které Havlíček v polemice s Tylem použil, zmínil významové posuny, až argumentační fauly, jichž se mladý novinář dopustil: „V argumentaci přechází z roviny literární do roviny kulturně politické: postavu hraběte a celou prózu začne vykládat, jako by byla adresována aristokracii a měla za úkol získat ji pro českou věc.“ Především ale podle Janouška začínající kritik „zapojil do své argumentace celou svou schopnost ironie, paradoxu a polemického zřetězování důkazů, jakož i dovednost soud přesně a působivě formulovat a také adresovat“. Havlíčkovi tedy sice přísluší zásluha za vyslovení jednoznačné (byť ne zcela původní) teze, že hodnota české literatury nemůže záviset pouze na tom, že je psána česky, klíčovou složkou jeho úspěchu však byla forma, jakou tento názor podal. A v ní také tkví jeho přínos coby inspirátora pro pozdější českou literární kritiku v čele s Janem Nerudou.
Srozumitelnost a formulační zkratka, jež se nebrání zemitosti vyjádření, břitkost a jízlivost polemiky, tedy charakteristiky, které spojují Havlíčka-kritika a Havlíčka-básníka, rovněž nejsou zcela originální. Stylově má Havlíček blízko k Heinrichu Heinemu, s nímž jej spojuje též eminentní zájem o soudobé dění, politický liberalismus a vlastně i podřízení umělecké tvorby politice. Zde si lze všimnout zajímavého paradoxu: Havlíček v literárních kritikách v zásadě zastává klasické estetické ideály. Tylovi tak vytýká nepravděpodobnost jednání postav i neoriginálnost příběhu, tedy flagrantní porušení základních pravidel žánru a jeho funkce (podle definice Johanna Wolfganga Goetha má být obsahem novely „neslýchaná událost, která se skutečně stala“).
V recenzi Českých listů Siegfrieda Kappera z roku 1846 pak Havlíček uvádí příklady Kapperových poněkud vyumělkovaných a papírových veršů, které – s klasickou poetikou v ruce – odsoudí coby „křiklavé básnictví“, jež „zahaluje svůj nedůstatek pravého citu rozličnými hledanými obrazy a deklamací“. Přitom sám ve vlastní básnické tvorbě na směřování „k něčemu vyššímu, k něčemu dobrému“, jak požadoval po Kapperových verších, fakticky rezignoval. Jadrné epigramy se v nejprostších veršových schématech, napodobujících oblíbené písně, vysmívají kohortě nepřátel občas velmi buransky. A nejde v nich na prvním místě o estetický účinek, nýbrž o jasnou, dobře zapamatovatelnou tezi.
Během revoluce 1848 byla tato schopnost k nezaplacení. V době diskusí o volbách do Frankfurtského sněmu mezi potenciálními českými voliči bezpochyby rezonovala státoprávní argumentace Františka Palackého, odmítajícího účast Čechů v proklamovaném „velkém Německu“, ovšem skutečně masový odpor vůči Frankfurtu české politice zajistila Havlíčkova píseň Šuselka nám píše. Je zajímavé a snad až s podivem, že německá liberální strana v českých zemích, reprezentovaná uznávanými básníky, jakými byli třeba Alfred Meissner či Moritz Hartmann, nedokázala vygenerovat podobného epigramatika a „letákový“ souboj tezovitých dvojverší či písní na lidové noty, kterým revoluční kvas tolik přál (za první světové války se k této strategii vrátí Eduard Bass či Jiří Haussmann), jednoznačně prohrála.
Ve službách národního hnutí
Pročteme-li si však Havlíčkovy literární kritiky ještě jednou, zjistíme, že paradoxní rozpor mezi proklamovanými estetickými požadavky na posuzované dílo a vlastní uměleckou praxí není zdaleka tak ostrý, jak se zprvu zdálo. Havlíček totiž ve svých recenzích dává jasně najevo, že estetická kritéria – ač jasně formulovaná – pokládá ve srovnání s intencí díla za podružná. Z literární roviny neustále přechází do sociokulturní reality. Z ní si vypůjčuje jak údajnou Tylovu ambici oslovit Posledním Čechem šlechtu, tak i hlavní argument, jímž odmítá pravdivost a upřímnost básnického vyjádření v Kapperových Českých listech. Kapperovi, jenž se hlásí k českému národu, tuto intenci odpírá, poněvadž básník je jednak Žid („a jak tu mohou izraelité k českému národu náležeti, když jsou původu semitického?“), jednak publikuje i v němčině („opravdivému a upřímnému Čechu při nynějších okolnostech jistě napadnouti nemůže, aby básnil německy“).
Karel Havlíček jako kritik i básník dal svůj nesporný literární a literárněkritický talent zcela do služeb českému národnímu hnutí, jeho politického programu a koneckonců i své vlastní politické činnosti. I díky jeho epigramům, popěvkům či článkům v Národních novinách se v revolučním roce 1848 podařilo pro český národní program získat masovou podporu, z níž pak mohli politici v čele s Františkem Palackým čerpat legitimitu při formulování svých požadavků. Havlíček tak výrazně napomohl formování základů českého politického národa a současně je dokázal výrazně ustálit, až znehybnět – třeba i poměrně agresivní definicí toho, kdo do české kultury může patřit a kdo už ne. Anebo návodem, jak hodnotit jednotlivé kulturní epochy: „Českých knížek hubitelé lítí:/ plesnivina, moli, jezoviti.“ S takovým tvrzením se historikům baroka polemizuje velmi těžce. Ony se totiž ty verše opravdu skvěle pamatují…
Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.