Jak se proměňují umělecké instituce

Umělecké instituce se proměnily. Řada lidí toužících po změně a kritizujících dřívější fungování vysokých uměleckých škol nebo uměleckého provozu získala v institucích funkce nebo se etablovala na umělecké scéně. Starší pedagogové a kurátoři byli vystřídáni mladými umělci, umělkyněmi a teoretiky, s nimiž se prosadil revoluční étos nové, anarcholiberální levice. Díky tomu se soubor „eticky probuzených“ (wokeness) témat jako feminismus, queer problematika, ekologická udržitelnost a dekolonizace stal dominantním diskursem, získal hegemonii. Běžně se uplatňují tzv. afirmativní akce a na rétorické úrovni se propagují nové formy institucionálního fungování, založené na péči za účelem odstranění strukturálního společenského útlaku. Zdálo by se, že bychom měli oslavovat. Zápas za lepší, spravedlivější svět vítězí a relikty toho starého budou v kulturních institucích jistě brzy odstraněny. Je ovšem situace doopravdy tak skvělá? Je třeba se zamyslet nad tím, jaké reálné důsledky tato proměna přináší, zda opravdu nastoluje spravedlnost a co se vlastně vůbec nezměnilo.

Personální obměna v uměleckých institucích spojená se změnou diskursu směrem k identitární politice představuje pseudoradikalizaci, jejíž pozice se velmi dobře integruje v současných mocenských ekonomických strukturách. Tento proces je v muzeích, galeriích, na univerzitách, uměleckém trhu či v projevech kariérně úspěšných umělkyň a umělců zcela patrný. S jeho projevy se ovšem můžeme čím dál častěji setkávat nejen ve veřejném, ale i v soukromém sektoru firem a nadnárodních korporací, kde nijak nepřekáží úsilí o maximalizaci zisku. Tekutý přístup postmoderní reflexivní volby je nahrazován esencialismem, pokud se to zrovna hodí v boji o mocenské pozice. Autorky manifestu Feminismus pro 99 % (2019, česky 2020) Cinzia Arruzza, Tithi Bhattacharya, Nancy Fraser nebo filosofové jako Slavoj Žižek a Alain Badiou ve svých textech ukazují, že na úrovni logiky fungování současného kapitalistického řádu ve skutečnosti žádný rozpor mezi těmito zdánlivě protikladnými stanovisky neexistuje.

Selhání feminismu

Feminismus si z výše zmiňovaného hroznu „spravedlivých“ politik nezřídka nárokuje vůdčí roli. Chtěl by být tím, co filosof Jacques Rancière nazývá díl bez podílu. Představuje sám sebe jako část, která reprezentuje celek všech utlačených identit, a snaží se vystupovat jako „obecná jedinečnost“ (singulier universel). Jen tak může špatně reprezentovaná část společnosti politizovat svoji bídnou situa­ci a tím narušit danou společenskou strukturu. Jejím rozdělením se stává zástupcem celku a požaduje novou artikulaci své partikulární pozice.

Feminismus si tak nárokuje být zástupcem univerzality a otevírat dimenzi skutečné, autentické politiky, která by byla schopna podkopat a rozložit daný společenský řád, v němž má každá identita přidělené své místo a který Rancière nazývá řádem policie. Po­­jmy politika a policie zde představují dva druhy logiky lidského spolužití. Podle Rancièra jsou většinou oba chybně spojovány do po­­jmu politika. Ve skutečnosti je pravá politická aktivita silou, která tyto druhy rozděluje. Policií zde nejsou myšleny pouze pořádkové orgány nebo státní aparát, ale celý soubor procesů, skrze něž dochází ke sdružování a souhlasu lidských kolektivů a uspořádávání moci, distribuce funkcí a míst, díky nimž fungují systémy legitimizace této distribuce. V západních společnostech vystupuje policejní řád jako prvek společenského dispozitivu, ve kterém se propojuje řád medikální, řád služeb a řád kultury.

Dnes jsme ovšem svědky dvou fatálních selhání feminismu. Jednak se jeho politická dimenze hroutí do dimenze policejní s tím, jak jeho určité proudy ustanovují v uměleckých institucích svoji moc, jednak ultrapolitizací všeho – od osobních vztahů po institucionální – vyřazuje možnosti vzniku autentické politiky. Falešnost předstírané univerzality se v určitých projevech feminismu dá rozpoznat z hlediska toho, co Badiou nazývá Pravda­-událost. Koncept Pravdy­-události je jedním z autorových klíčových pojmů a představuje moment vzniku subjektu, který je zapojen do zápasu za její prosazení v řádu bytí. Pravda­-událost může vzniknout ve čtyřech doménách (politika, věda, umění, láska) a její podmínkou je mimo jiné možnost zapojení každého na základě subjektivního ztotožnění. Nikoho nevylučuje a priori na základě jakýchkoli rysů.

Militantní esencialismus

Feministická aktivistka a bývalá členka skupiny Femen Marguerite Stern v loňském rozhovoru v A2 č. 21/2020 uvedla: „Nebojím se (…) mluvit o genocidě na ženách, která se děje na celé planetě a už po tisíce let. Feminismus je ovšem i bojem proti rasismu a homofobii, proti všem formám útlaku. Náš aktivismus ale musí zůstat jen mezi ženami – myslím, že muži mezi nás nepatří.“ Tato poloha feminismu vykazuje fundamentalistické rysy, přesto se s ní můžeme stále častěji setkávat v institucionální praxi. Jedná se o krajní typ konsekventní identitární politiky, která předem vylučuje určitou skupinu (muže na základě jejich „mužství“), čímž upírá části jednotlivců svobodnou možnost vlastní politické subjektivizace. Tak vyřazuje dimenzi autentické politiky – nemůže se stát dílem bez podílu a zastupovat obecné bezpráví.

Na příkladu výroků Marguerite Stern vidíme moment, kdy se badiouovská Pravda­-událost zvládne popřít jako pseudoudálost boje za zájmy partikulární identity ve dvou po sobě jdoucích výrocích. Sternová předstírá obecnou jedinečnost („feminismus je bojem proti všem formám útlaku“) a končí barbarstvím („muži mezi nás nepatří“). Další výpovědi („Sama bych zavedla v barech oddělené místnosti jen pro ženy, kde by nemusely být vystaveny poznámkám mužů“; „vím, že to není uskutečnitelné, ale byla bych pro zavedení zákazu vycházení pro muže po desáté večer“) potvrzují Badiouovu teorii, že v případě politiky stojí identitářské rysy u základu determinace, která má podobu požadavku a chce nakonec vepsat do práva nebo do hrubé síly autoritářskou správu těchto rysů (národních, náboženských, sexuálních atd.). Možnost svobodně se vztáhnout k dané situaci, která není nikomu předem upřena, tu stojí v příkrém kontrastu s tím, jak se prosazuje politika identit, která a priori vylučuje určitou množinu na základě biologických rysů.

Fundamentalistický feminismus tak radikalizuje esencialistickou polohu, od které přebírá soubor „femininních“ hodnot na základě konkrétních biologických rysů – ty však chce ve společenském celku prosazovat militantně. Svou bojovnou pozici („my­-ženy“) směřuje proti svým domnělým utlačovatelům – mužům, kteří mohou údajně za veškerá příkoří, jež se ženám odnepaměti dějí (viz například pojem feminicida – soustavná genocida páchaná muži na ženách od počátků vývoje lidské společnosti). Naturalizuje tak společensko­-ekonomický antagonismus, který chápe jako pohlavní diferenci – muž je vinen prostým faktem, že je muž, nezávisle na tom, jak svoji situaci subjektivizuje. Fundamentalistický feminismus zároveň zakrývá ekonomické rozpory kapitalistického systému, například tím, že místo pojmu kapitalismus prosazuje pojem patriarchát.

Lze si jednoduše představit, že podobné radikalizace je schopna jakákoli identita. Vždy nalezneme stejný vzorec triády: reflexivní volba – esencialismus – fundamentalismus. Konsekventní identitární politiky totiž oscilují mezi abstraktním univerzálnem kapitálu (reflexivní volba) a lokálními perzekucemi (fundamentalismus). Nelze s nimi zacházet nevinně a s procesy pravdy, a tedy i s dimenzí autentické, univerzalistické politiky, se vylučují.

Jako protipól esencialistického nebo fundamentalistického feminismu lze uvést zmíněný manifest Feminismus pro 99 %. Ten přináší bojovně naladěné argumenty proti liberálnímu (korporátnímu, buržoaznímu) feminismu. Proti feministickému esencialismu prosazuje antagonismus vedený skrze samotnou identitu ženství. Akcentuje příčinu všech forem útlaku – nejen genderového, ale i rasistického, koloniálního a na rozdíl od liberálního feminismu však neopomíjí ani útlak třídní (ekonomický). Tuto příčinu nesvaluje falešně identitářsky na bílý patriarchát, ale analyticky na antagonistický ekonomický systém. Bílý muž není a priori nepřítel. Nepřítelem jsou nejbohatší elity a představitelé korporací, ať již jsou příslušníci kterékoli menšinové identity. Liberální feminismus podle autorek manifestu „představuje svět, v němž se na řízení útlaku v sociálním celku a vykořisťování v práci budou stejnou měrou podílet muži i ženy z vládnoucí třídy“, a „dělá skutečnému feminismu ostudu“.

Etické vykořisťování

Nižší třídy v „eticky probuzeném“ kapitalismu nadále trpí nespravedlností, kdežto bohatí a středně příjmoví příslušníci utlačovaných genderových a etnických menšin ­využívají výhod afirmativních akcí k sebeprosazení. Třídní rozpor vede skrze identity samotné. Má se snad člověk radovat, pokud bude jeho práci vykořisťovat žena či nebinární bytost? Antikapitalistický feminismus se snaží smazat staré rozpory mezi politikou identit a třídní politikou, a staví tak na stejnou úroveň útlak ekonomický s jinými formami útlaku, což je jeho největší chybou. Můžeme být sice vděčni alespoň za to, že třídní útlak vůbec pojmenovává, na druhou stranu ale ustupuje liberální ideologii. Dokud nebude ekonomický útlak chápán jako hlavní, nadřazená forma, ze které vyvěrá veškerý další útlak, nelze vnímat nárok na spravedlivou společnost vůbec vážně.

Situace chudé matky­-samoživitelky, jež řeší problém nízké mzdy, aby mohla zaplatit nájem, není srovnatelná se situací manažerky kulturní instituce, která bojuje proti diskriminaci způsobené generickým maskulinem. Nejde tu o stejnou kategorii útlaku. Ta první bojuje o přežití a riskuje propad do bezdomovectví, ta druhá využívá výhod plynoucích z bohatství servisní elity. Stavět na jednu rovinu umírání hlady, bezdomovectví nebo prekérní pracovní podmínky s jazykovým „útlakem“ nebo nedostatečnou symbolickou reprezentací v institucích se jeví jako nepatřičnost dobře zajištěných liberálních tříd, která je na úrovni vzkazu Marie Antoi­netty francouzskému hladovějícímu lidu: Ať jedí koláče! Požadavek liberálních feministek na reprezentaci poloviny populace ve vedoucích funkcích na základě pohlaví znamená podporu komunitárního soukmenovectví, které zastírá reálné ekonomické antagonismy a z nějž těží především ty ženy, které již společenské, kulturní a ekonomické výhody mají. Antikapitalistický feminismus takové snahy oprávněně napadá. Prožívají snad nyní žebráci nebo dělníci mužského pohlaví pocit adekvátní reprezentace, když společnosti vládnou muži­-oligarchové?

Rozštěpení identity a logika kapitálu

Jak ukazují Žižek i Badiou, rozštěpení na esencialistickou substanci a lifestylovou re­flexivní volbu je inherentní, je obsaženo v identitě samé. Na jedné straně zde máme nekonečně mnoho možností, jak sami sebe znovu a znovu definovat, aniž bychom museli respektovat biologické danosti (ráno mohu být mužem, odpoledne nebinární bytostí, večer ženou). Na straně druhé tu máme esencialistický, nebo dokonce fundamentalistický přístup založený na biologických, národnostních a kulturních determinantech (tzv. afirmativní akce, „femininní“ hodnoty, autentická neevropská kultura ad.). Z hlediska logiky kapitálu potom rozpor mezi esencialismem a reflexivní volbou neexistuje, neboť i výběr té či oné pozice může být zcela nahodilý dle okolností.

Toto rozštěpení je vyvoláno náporem post­moderního, globálně kapitalistického režimu a na hlubší rovině je falešné. Nepředvádí nám současná proměna neetických, machistických, patriarchálních institucí v pečující, feministické, genderově a etnicky vyvážené a ekologicky šetrné právě tuto falešnost? Na jedné straně slýcháme o snahách vytvořit tolerantní, ne­­hierarchické prostředí „pro všechny“, současně ale vidíme vylučování a vytváření identitářských skupin na základě esencialistických rysů, když se jedná o výběrové řízení na pozici vedoucího ateliéru, ředitele galerie nebo umělecký „open call“, která jsou „kryta“ afirmativními akcemi, jež mají narovnávat systémový útlak jeho obětí. Obyčejný kariérní boj jedinců z vyšších tříd tak může být jednoduše veden pod egidou péče nebo afirmativních akcí. Identifikace s identitou oběti různého typu nespravedlnosti slouží jako neoliberální strategie, jak se zbavit konkurentů nevykazujících patřičné rysy (biologické pohlaví nebo barva kůže), jak vytvářet autocenzurní prostředí nebo strach zabraňující svobodným projevům kritického myšlení v institucích.

Péče místo politiky

Je zcela evidentní, že kapitalismus nemá problém do svých institucí implementovat výdobytky „spravedlivé“ politiky, protože hladkou cirkulaci kapitálu to nijak nenarušuje, naopak je tím podmíněna. Feministická malba, queer umění, nebinární móda, neevropská autentická kultura – toto nekonečné bujení množin a podmnožin, které nakonec stejně odkazují k pohlaví, rase či národu, jak říká Badiou, představují pouhé nekonečné vynořování subjektivních a teritoriálních identit. Tyto nové umělecké projevy si ostatně ne­­­osobují nic jiného než právo být vystaveny (ze stejného titulu jako ty ostatní) uniformním výsadám trhu. Plně tak potvrzují deleuzovský argument, že kapitalistická deteritorializace nutně vede k opětovné reteritorializaci.

Kapitalistická logika všeobecného ekvivalentu a identitární a kulturní logika komunit či menšin tvoří totiž propojený celek. Badiou ho nazývá pojmem nominální kapitalistické zakrývání. Příkladem takového kapitalistického zakrývání je „politika“ péče, která prostupuje „spravedlivou“ politikou identity a představuje zastřešující narativ uměleckých institucí. Je a priori vyděračská, neboť nepředpokládá žádný možný odpor. Ale právě proto je ze všech identitárních politik v kapitalistickém zakrývání nejzákeřnější. Jde o rafinovaný moment depolitizace. S péčí si v našich představách spojujeme nejvyšší míru etického jednání, ušlechtilost lidství, soucit a lásku. Funguje tedy perfektně jako hegemonní ideologický pojem. Chce snad někdo instituci, která by nebyla pečující?

Dogma, které se v pečující instituci prosazuje, tkví v heslu osobní je politické. Ilustruje situaci, v níž se teatrální ultrapolitizací všeho vyřazuje možnost rozevření dimenze opravdové politiky. Foucaultovské odkrývání všudypřítomných mocenských vztahů a vyvozování patřičných opatření není v žádném případě politické samo o sobě. Naopak, pečující instituce tím, že se snaží zavádět opatření pro znevýhodněné skupiny a podskupiny různých utlačených identit, vytvářet etické komise k identifikaci viníků nebo uskutečňovat afirmativní akce, působí jako policejní aparát, který předem vylučuje jakékoli autentické politické gesto, jež by mohlo být povýšeno na zástupce univerzality, a tak způsobuje depolitizaci. Je třeba souhlasit s Rancièrem v tom, že pokud pojem moci umožňuje z faktu, že „vše je policejní“, vyvodit závěr, že „vše je politické“, nemá to dobré důsledky, neboť je­-li všechno politické, potom politické ve skutečnosti není nic. Má­-li totiž něco být opravdu politické, je třeba, aby to vytvořilo podmínky k setkání „policejní“ a rovnostářské logiky, jež nemůže být nikdy ustanoveno předem. Pokud nám heslo osobní je politické sugeruje vědomí, že jednáme politicky v momentě, kdy nakupujeme, konzumujeme, vykonáváme potřebu, máme intimní kontakt s jinou osobou nebo vytváříme a prezentujeme umění s akcentem příslušnosti k utlačené identitě a tak dále, uspokojujeme naši touhu po političnu způsobem naprosto falešným, takže je předem zaručeno, že se nestaneme skutečnými politickými subjekty, které by pro policejní řád mohly znamenat reálné ohrožení. Heslo osobní je politické je heslem řádu policie.

Prosazení diskursu péče jako dominantní institucionální ideologie nejenže zakrývá cirkulaci kapitálu. Ultrapolitizací všeho vytváří depolitizované instituce, zároveň ale v sobě obsahuje mocenský vztah. Sloveso pečovat je dvojvalenční. Pečování nutně předpokládá, že někdo pečuje o někoho. Pečování je nerovný vztah mezi dvěma entitami, kdy jedna je v podřízeném vztahu k druhé. Pečujeme o děti, o nemocného partnera, o nemohoucí rodiče. Pečovat o někoho znamená uplatňovat nad ním svoji moc. Ten, o koho je pečováno, je závislý na tom, kdo pečuje. Jedna ze základních lidských potřeb je dokázat pečovat sám o sebe.

Pojem péče je navíc nutně spjat s pojmem instituce od okamžiku jejího vzniku. Vznik státu je spjat s péčí. Panovník musel pečovat o své poddané a zároveň jim vládnout. Otrokář musel pečovat o otroky, stejně jako sedlák pečuje o svá hospodářská zvířata. Musel jim poskytnout dostatek potravy a dalších prostředků pro život. Čím lépe pečoval, tím lepší pracovní výkon otroci vyvinuli. Marx ve svých Ekonomicko­-filosofických rukopisech z roku 1844 (1932, česky 1961) ukazuje, že třída kapitalistů musí pečovat o třídu pracujících, aby dělníci neumřeli hlady, protože potom by nebylo koho vykořisťovat a i kapitalisté by umřeli hlady. I ve věznicích a kárných táborech je nezbytně přítomný nějaký druh péče, aby instituce mohla jako instituce vůbec fungovat.

Diskurs péče se stává dominantní v uměleckých institucích právě proto, že se nejlépe hodí k zakrývání mocenské a ekonomické hierarchie. Péče může propojovat neomezený počet nových „spravedlivých“ politik, jež teprve vzniknou. Zakrývá tak nakonec stěžejní mocenský vztah mezi kurátorem a umělcem, který je propagován ve stylu „čím více je pečující, tím je lepší“.

Jak dospět ke spravedlivé společnosti?

Kulturní války, kterými se dnes prosazuje liberální feminismus a další „spravedlivé“ politiky identity v kulturních institucích, nechávají základní homogenitu kapitalistického systému nedotčenou. Představují náhradní ventil, kterým se kritická energie usměrňuje na politicky korektní bitvy za práva etnických a genderových menšin, zatímco kapitalismus nerušeně pokračuje ve svém triumfálním pochodu. Dnešní přeměna institucí na pečující, feministické, dekolonizační, ekologicky udržitelné a naoko nehierarchické koná tu nejlepší službu ničím neomezované existenci kapitalismu. A „spravedlivý“ diskurs péče slouží jako jeho ideologická opora.

Byli by snad ochotni ti, kteří tak urputně bojují za to, aby instituce byly pečující, a zároveň v nich zastávají vedoucí funkce, riskovat ztrátu finančních příjmů z vyšších pater hierarchického ekonomického uspořádání? Dokážou si ředitelé galerií a kurátoři současného umění představit, že by byl opravdu spravedlivě rozdělen finanční příjem, který čerpají z institucionálního provozu prostřednictvím práce umělců? Kde je opěvovaná umělecká síla imaginace, pokud máme mluvit o omezení soukromého vlastnictví, zrušení nesouměřitelné platové hierarchie, zespolečenštění kapitalistického vlastnictví? Tam, kde jí kapitál meze neklade, hýří nápaditostí – v nekonečných řadách genderových identit, polyamorních svazcích, alternativních životních stylech, osvobozování od všemožných forem známého i dosud nereflektovaného útlaku. Sankcí, kterou za to platí, je rovina ekonomická. Tam je zmučená a zbídačená, uvězněná v okovech, které pomáhá přehlížet. Politika pečujících institucí se tak aktivně podílí na ideologickém úsilí, jehož cílem je to, aby masivní přítomnost kapitálu zůstala neviditelná. Dokud nebudou tyto okovy zničeny, žádná politická změna v pravém slova smyslu nemůže nastat. Až se imaginace přestane vyhýbat podstatě kapitalistického řádu – ekonomickým hierarchiím a soukromému vlastnictví, teprve pak může rozvinout svoji sílu nejen v umění.

Autor je umělec a pedagog.