Miroslav Pech: Hranice už nejsou, tati

Argo 2021, 185 s.

Třetí próza Miroslava Pecha (nar. 1986) vydaná v Argu těží z autopsie: snaží se zachytit psychologii čtyřleté dívky, protagonistovy dcery Markéty. Situace, v níž otce s dcerou nacházíme, již ovšem autobiografická doufejme není: muž po vraždě dvou sociálních pracovníků, kteří mu chtěli dceru odebrat kvůli zanedbání péče, prchá i s Markétou před zákonem. Ono dočasné „bezpečí“ představuje dům hrdinových rodičů, kde se otec Jakub uzdraví ze zranění, které utrpěl při lesní anabázi, a kde nakonec ponechá Markétku svému osudu. První kapitola stručně shrnuje Jakubovy předchozí životní osudy, poslední zase líčí Markétu jako dospělou ženu, a obě tak vytvářejí funkční rámec pro ústřední příběh. Jakub nepředstavuje klasického zločince, ale otce­-ochránce, který si včas uvědomí své selhání a vezme spravedlnost do vlastních rukou. Je ovšem otázka, jaký vliv budou jeho (zlo)činy na dceru mít, zda ji ochranou před vnějším nepřítelem nevrhá do ještě většího vnitřního chaosu. Vždyť jak se může dítě předškolního věku vyrovnat s tím, že milující otec je několikanásobným vrahem? Lapidárnost Pechova stylu, jak ji známe z předchozích novel, přetrvává, až můžeme mít pocit, že zde není věta navíc. Vykreslení dětské psychiky působí poměrně věrohodně, přesto jako by autor zůstával na povrchu. Čtenář tak musí skutečné pocity muže i jeho dcery vyvozovat výhradně z jejich dialogů a jednání. Bez ohledu na autorský záměr se tato skutečnost podílí na jisté tajemnosti, již se prozaikovi podařilo udržet až do poněkud melodramatického závěru.