Oslovení a pružnost

Literární ozvláštnění morálky

Východiskem poezie je soud nad stavem věcí. Literatura však nestojí na straně vznešené rigidity, neudílí návody, ale předvádí prostory, ve kterých se naše morální vědomí pohybuje. Tato „pružnost“ literatury však nemusí nutně spět k morálnímu relativismu. Spíše umožňuje pochopit všechny debakly a hříšníky.

V krátké úvaze Slovo v životě a slovo v poezii, která poprvé vyšla časopisecky roku 1926 pod jménem Valentina Nikolajeviče Vološinova a jejíž autorství je dnes přisuzováno Michailu Michailoviči Bachtinovi (česky viz ve svazku Formální metoda v literární vědě, 1980), slouží za výchozí příklad kratičká, takřka minimální promluva: dva lidé sedí spolu v místnosti a jeden řekne „Tak!“. Pokud bychom výpověď vztáhli výhradně k jazykovému významu, bude skoro beze smyslu: říká se v ní jen tolik, že jakési blíže neurčené věci jaksi blíže neurčeně jsou. Uvedená výpověď získává smysl – a velice určitý – až ze spojení se situací. Bachtin tento smysl upřesňuje: udává, v jaké místnosti spolu ti lidé sedí, co se v příslušnou chvíli stalo za oknem (tj. začalo sněžit), s jakou přesnou intonací bylo slůvko proneseno. A poté dodává (všechna zdůraznění jsou v původním textu): „V intonaci slova ‚tak‘ totiž nezaznívala jen pasívní nevole nad tím, co se děje …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě