Myšlenkové experimenty současné filosofie plodí často špatnou literaturu. Naproti tomu, jak ukazuje analýza jednoho pozapomenutého románu Gilberta Keitha Chestertona, narativní text může úspěšně suplovat teoretické pojednání. Za předpokladu, že romanopisec dokáže být vůči svým postavám pokorný.
Gilbert Keith Chesterton patřil k velmi plodným autorům a ne vše, co napsal, svědčí o dostatečné míře autorské sebekritičnosti. Psal však z potřeby sdělit cosi podstatného o světě, jak jej vnímal. Jak ve zkratce ukazuje i průřez z existujících českých překladů, jeho produkce má dvě rovnocenné „nohy“: beletristickou, s viditelnou zálibou v tak „nevážném“ žánru jako detektivka, a esejisticko-žurnalistickou. Nejambicióznější Chestertonova literární díla jsou přitom rozsáhlejší románové útvary, ve kterých spojuje potřebu vyprávět příběh s ambicí sociálního kritika a – cum grano salis – politického myslitele.
Tato díla většinou rozvádějí nějakou fantastickou premisu o proměně či krizi společnosti. Napoleon z Notting Hillu (1904, česky 1975), zasazený shodou náhod do „orwellovského“ roku 1984, popisuje zmrtvělou byrokraticky řízenou zemi (Anglii), která se stane obětí rozsáhlého žertu nově (rovněž byrokraticky) zvoleného krále. Král znovuobnoví samostatnost někdejších londýnských obcí včetně jejich reimaginovaných středověkých insignií, což vede k válce mezi těmi, kdo na tuto hru přistoupili, a těmi, kdo ji nesou s nelibostí. Pro Chestertona typicky je válka – zvláště válka o to, co vnímá jako „osud naší civilizace“ – znázorňována poetizovaným a heroizujícím způsobem a celkově zálibně. Titulní hrdina Anarchisty Čtvrtka (1908, česky 1913) prožívá souboj s mocnou anarchistickou organizací, která dostává do područí celou Evropu; aby se nakonec ukázalo, že žádná taková organizace neexistuje. Protagonisté Létající hospody (1914, česky 1919) zase bojují s kuriózní islamizačně-abstinentsko-nietzscheánskou invazí na anglické břehy. Anarchista Čtvrtek a Létající hospoda obsahují navíc řadu duchaplných invektiv vůči dobovému „progresivismu“ (darwinistickým teoriím člověka, abstinentství, vegetariánství, pohansko-ateistickému vitalismu, zálibě ve východní mystice či modernímu malířství).
Jiná podoba našeho světa
Mezi méně známé texty patří Návrat Dona Quijota (1927, česky 1985), Chestertonův vůbec poslední román, pracující s neméně fantastickou zápletkou, ovšem důsledněji zasazenou do dobové reality. Pozadí děje tvoří odborářské nepokoje ve fiktivním hornickém městečku Milldyke. V místním šlechtickém sídle Seawood připravuje skupinka mladých lidí divadelní představení na středověko-rytířské téma. Významným „antagonistou“ dění v Seawoodu je odborářský předák John Braintree, který opovrhuje vším šlechtickým a středověkým. Titulního „dona Quijota“ pak představuje výstřední knihovník Michael Herne, který se – shodou náhod – ujme v chystaném představení role krále Richarda I., zvaného Lví srdce, tak umně, že spustí nezadržitelně se šířící vlnu následovníků „středověkého“ životního postoje, jehož vzor v něm spatřují. Právě této módní vlny využijí šlechtičtí majitelé dolů, ohrožení odborářskými požadavky a protesty, k tomu, aby podpořili „afektovaně romantickou“ konzervativně-feudální revoluci celostátního zřízení. Herneovi připadne post „místokrále“ jedné z obnovených staroanglických zemských provincií. Horníci, v jejichž čele stojí Braintree, naproti tomu požadují, aby měli přímou demokratickou kontrolu nad průmyslem. Děj kulminuje v dlouhé scéně, kdy je před Hernea jako soudce přiveden Braintree, obžalovaný šlechtickými majiteli dolů coby vůdce stávky. V dlouhém a pečlivě ozdrojovaném rozsudku dá Herne k překvapení doslova všech přítomných ve všech bodech obhajoby za pravdu Braintreeovi, neboť kontrola nad výrobou a výrobními prostředky ze strany těch, kdo práci vykonávají a řádně se v ní vyučili, je podle jeho výkladu ultimativně „středověkou“ ideou. Následuje naprostý zmatek, všichni, kdo Hernea podporovali, se od něho odvrátí jako od blázna a bez jeho charismatické přítomnosti nové feudální zřízení rychle imploduje.
Podivně nesourodá zápletka plná zvratů se zdá příliš komplikovaná na relativně krátký román; některé „teoreticky“ nejzajímavější body děje, například to, jak se z přechodné módy rozšířené mezi hrstkou mladých lidí mohlo stát organizovaně nastolené celostátní zřízení, načrtává jen v rozmarné zkratce. Chesterton však píše s úžasnou lehkostí – málo se dnes doceňuje jeho mimořádná schopnost nastínit úsporně, a přesto výstižně fantaskně „jinou“ podobu „našeho“ světa. V Braintreeových požadavcích a ve slovech, jimiž jim Herne dává za pravdu, se ozývá politicko-ekonomická teorie tzv. distributismu. Tato Chestertonem prosazovaná alternativa státního socialismu a velkokapitalismu s jeho nájemnou prací spočívá v rozdělení kapitálu mezi celou řadu malých vlastníků; v takto koncipované společnosti by ideálně téměř nikdo nebyl zaměstnancem jiného a nikdo by nebyl velkozaměstnavatelem. Chestertonův maloživnostnický konzervativismus se však v některých bodech stýká s požadavky socialistickými a syndikalistickými – odtud závěrečný nečekaný obrat děje Návratu Dona Quijota.
Demokracie zrozená z ducha tradice
Návrat Dona Quijota stojí za pozornost ještě z jiného důvodu – právě s ohledem na prozkoumání vztahu mezi literárním a neliterárním uchopením určité myšlenky. Předchozí Chestertonovy románové fantazie většinou sdílely autorovy občanské umírněně konzervativní postoje a jejich scénáře sloužily k inscenování boje s „novotářskými“ tendencemi, které se podle jeho názoru příčily „zdravému rozumu“. V Návratu naopak autor ukazuje nečekanou míru kritičnosti vůči možným snahám přiblížit společnost středověku; ačkoli on sám v řadě svých nebeletristických děl opakovaně vyjadřuje různou formou své sympatie vůči „starým dobrým časům“. Problém, který dnešní společnost v porovnání se středověkem má, spočívá v tom, že lidstvo ve skutečnosti „neprošlo středověkem. Lidstvo spíše ustoupilo od středověku v reakci a zmatku.“ Nejsou žádné skutečně nové nosné objevy a vize, neboť vše podstatné od počátku obsahuje křesťanská nauka; „v moderním písemnictví není nic tak význačného jako předpovědi takových ideálů v budoucnosti spojené s jejich ignorováním v minulosti“. Zcela v duchu své představy, že skutečné hodnoty již byly objeveny, prohlašuje Chesterton „tradici“ za pravého ducha demokracie, neboť dává hlasovací právo nejen všem žijícím lidem, ale i těm mrtvým. A tak dále.
V Návratu Dona Quijota jako by si Chesterton poprvé s jasností uvědomil, že ze všeho, k čemu se pojí romantický a barvitý zevnějšek, lze snadno využít pouze tento zevnějšek; že duch rytířství a středověku se znamenitě hodí k cynické obhajobě zájmů dickensovsky hanebných kapitalistických velkoprůmyslníků. Možná že odborářský syndikalismus je svým duchem „středověký“, nelze jej však uskutečňovat ve středověkých kulisách. Braintree pohrdavě konstatuje, že to jsou nanejvýš papírové kulisy, které lze snadno zbořit, když je opustila jejich „duše“ (Herne, který složil funkci místokrále, aby se stal – jak jinak – potulným rytířem). V Návratu Dona Quijota se tak autor deziluzivně loučí s představou, kterou v mnoha jiných svých pracích zastává. Těm protagonistům příběhu, kteří si zachovávají osobní integritu, dává na výběr: buď žít středověké rytířství jako soukromý duchovní ideál, nebo sny o středověké společnosti odhodit, případně dostupnými prostředky bojovat za lepší společnost, než jaké lze dosáhnout rekreacemi středověku.
Autorská pokora
Zdá se příznačné, že Chestertonovu politickou filosofii usvědčuje z naivity či zneužitelnosti románové rozpracování jednoho scénáře jejího uskutečnění. Snad by se to, co s obdivuhodnou a již neopakovanou mírou sebekritičnosti Chesterton podnikl v tomto románu, dalo doporučit všem, kdo formulují své představy o ideálním uspořádání společnosti abstraktní formou, filosofickým pojednáním počínaje, novinovým komentářem konče. Je-li autor románu vůči svým postavám a jejich prostředí a sociálnímu kontextu dostatečně pozorný a pokorný, může se mu dostat té vzácné milosti, že dokáže sám sebe usvědčit z omylu. Pochopitelně, musí to být dobrý spisovatel, jinak spíše sebe sama demaskuje jako idiota; proto také tam, kde Chesterton uspěl a napsal knihu, kterou stojí za to číst, a to nejen jako sociální analýzu, vytvořili Ayn Randová v Atlasově vzpouře (1957, česky 2014) nebo Vlastimil Vondruška v Kronice zániku Evropy (2019) dementní panoptika zalidněná vlastními utkvělými představami a dvojníky.
Projekty filosofie a literatury nejsou nutně ani totožné, ani komplementární. Literatura, která vypráví příběhy, má ale kapacitu, jež teoretickému pojednání chybí. Myšlenkové experimenty, které současná filosofie hojně využívá, plodí zpravidla špatnou literaturu; a kdyby byly napsány tak, aby byly dobrou literaturou, mnohé z nich by už nemohly vyprávět týž „příběh“. Literatura má jistý základní závazek vůči skutečnosti, který je jiného druhu než závazky filosofie. To neznamená, že si filosofové můžou psát, co je napadne – jakkoli to někdy bezpochyby dělají.
Autor je filosof.