Současná těžba zlata na Sibiři má dalekosáhlé ekologické i sociální důsledky. Nejde přitom jen o devastaci divoké přírody, ale také o ničení kultur původních kmenů. Ruské úřady nicméně nad katastrofickou situací spíše zavírají oči.
Ruská Sibiř představuje řadu příležitostí pro získávání přírodních zdrojů, v nadsázce se někdy dokonce říká, že se zde dá najít celá Mendělejevova tabulka. Kromě drahých kovů je Sibiř také regionem dřevozpracujícího průmyslu, zdrojem vody (jezero Bajkal je největší zásobárna pitné vody na světě) a nacházejí se zde i ložiska ropy, uhlí či zemního plynu. V nedávné době se následkem globálního oteplování a tání permafrostu dokonce začala objevovat pravěká slonovina v podobě kostí prehistorických zvířat, jejichž hodnota atakuje astronomické částky především na asijských trzích. Dobývání všech zmíněných komodit a zejména drastický způsob, jakým je těžba prováděna, představuje jednu z největších ekologických katastrof současnosti. Jde doslova o časovanou bombu, před níž ruská vláda zavírá oči. Kromě nevratného poškozování přírody a ekosystémů těžba navíc zasahuje do života původních sibiřských národů.
Drancování vodních zdrojů
Ze všech těžených komodit se v nedávné době do popředí zájmu dostalo dobývání zlata, respektive jeho rýžování v sibiřských řekách. To sice na Sibiři není novinka, nicméně k jeho velkému rozšíření došlo teprve nedávno, když se v roce 2020 výkupní cena za tuto surovinu zvedla na dva tisíce dolarů za unci (tedy zhruba 45 tisíc Kč za 28 gramů). Těžařské společnosti rozšířily těžbu do nových lokalit, které však mají zásadní místo v životě tamějších obyvatel a domorodých kmenů, které na těchto místech žily po staletí a jejichž potomci se snaží alespoň částečně zachovat tradiční způsob života.
Rýžování, které má spíš podobu drancování, znečišťuje řeky a vodní zdroje, zakaluje je, podemílá břehy a půdu, takže dochází k sesuvům, čímž se narušuje rostlinný i živočišný ekosystém. Nevratné změny ovlivňují lokality, na nichž se sibiřské kmeny tradičně věnují zemědělství a lovu. Kromě ztráty způsobu obživy vidíme narušování staveb a kulturních památek spjatých se zdejší kulturou. V konečném důsledku se celé vesnice nebo menší městečka stávají neobyvatelnými a lidé jsou nuceni se stěhovat pryč.
Funguje to například tak, že firma obsadí koryto řeky nahoře na kopci a začne pomocí techniky rozrývat řečiště, takže do údolí, kde se nachází vesnice, přitéká voda již znečištěná a nepoživatelná jak pro člověka, tak pro domácí zvířata. V důsledku rozrývání země graduje eroze půdy, takže sesouvající se bláto zaplavuje domy, stáje, pole nebo místní posvátná místa vesničanů. Z kdysi zelených kopců a strání se stávají krátery působící jako měsíční krajina. Jsou místa, kde těžba způsobuje i opačný problém: rozrývání koryt řek a pumpování vody narušuje podzemní vodní systém a způsobuje vysychání vodních zdrojů, takže některé lokality se ocitají zcela bez vody, což vede k odumírání zeleně i v oblastech kilometry vzdálených od místa těžby.
Dvojí vyhánění
Ruské firmy, které tyto problémy způsobují, za následky nenesou žádnou odpovědnost, napáchané škody nelikvidují a jen výjimečně nabízejí odškodnění nebo pomoc s odstraněním závalů. Ruský stát nad těmito problémy zavírá oči a místní se svými stížnostmi nemají zastání. Situaci proto začaly monitorovat neziskové organizace jako například Mezinárodní Memorial, jehož pobočky vznikly po celém Rusku i mimo něj (existuje dokonce i česká odnož). Memorial vypracoval rozsáhlou zprávu, která vychází z dlouhodobé terénní práce v oblasti a v níž je popsáno, jakým způsobem ruské společnosti devastují přírodu a porušují práva místních kmenů i jak ničí památky kulturního a duševního charakteru.
Jedním z kmenů, jejichž život je narušován rýžováním zlata, jsou Šorci. Jsou turkického původu a žijí v Kemerovské oblasti a na jihu Chakaské republiky. Mají vlastní jazyk, který se ještě dělí na dva dialekty a patří do turkické jazykové skupiny. Šorců je pouhých třináct tisíc a z nich jen šedesát procent označuje za svůj mateřský jazyk ruštinu. Jejich tradičním náboženstvím je mix animismu, panteismu a šamanství. Šorci se tradičně živili zemědělstvím, rybolovem a žili ve zdejší tajze ještě dříve, než Sibiř ve středověku začalo kolonizovat Moskevské knížectví ze západu. Těžba nerostných surovin v oblasti narušila jejich život a začala je vytlačovat z historických území do měst již v první polovině 20. století. Ti, kterým se podařilo vytrvat na místě předků, jsou nyní vyháněni kvůli těžbě zlata.
Byznys versus zájmy Šorců
Pro Memorial o těžkostech této situace promluvila příslušnice kmene Šorců z vesnice Trjochrečje: „Trjochrečje bylo vždy považováno za nejčistší šorckou vesnici. Teď kvůli těžařům zlata je naše řeka znečištěná. V obci je 26 domů a všechny berou vodu z řeky. Nemáme ani studnu. (…) Stejně tak náš dobytek nebo lesní zvěř pijí vodu z řeky. Ale nikoho to nezajímá, dokonce jsme ani nevěděli, že firma začala na naší řece těžit, nikdo nám nic neoznámil. Dozvěděli jsme se to tak, že voda začala být špinavá. Obrátili jsme se na úřady, ale ty nám řekly, že aspoň budeme mít v zimě průjezdnou cestu. Ale cestu vyčistili, jenom když sem zaváželi techniku. Po další vánici už byla opět neprůjezdná.“
Místní Šorci se snaží problém řešit oficiální cestou. Jednu z možností představuje prohlášení oblasti za „území tradičního přírodního života“, na což se vztahuje ruský federální zákon. Podle něj by oblast fungovala v podobném režimu, jako u nás fungují národní parky. To by těžbu výrazně omezilo, nebo dokonce zastavilo. Firmy se pochopitelně brání a ruské úřady nechtějí omezovat byznys „jen“ proto, že koliduje s právy obyvatel. Místní úřady tedy zakládají jednu komisi za druhou – jejich oficiálním účelem je přezkum celé záležitosti, avšak neoficiálně jde o zdržovací taktiku: stát předstírá, že něco dělá, a zároveň nechává těžařským společnostem volnou ruku. Firmám jsou dál vydávány licence k těžbě, aniž by probíhala veřejná slyšení, na nichž by místní obyvatelé mohli upozornit na negativní důsledky těžby nebo aspoň vyjednávat s těžaři o kompenzacích.
Autorka je politoložka se zaměřením na východní Evropu.