Odvaha být radikálně živí

Ailton Krenak a vzdor brazilských Indiánů

Těžba železné rudy a protržení odpadní nádrže v brazilském státě Minas Gerais zničily území domorodého národa Krenaků. Původní obyvatelé ale svých čtyřicet kilometrů čtverečních odmítají opustit. Podle indiánského myslitele a aktivisty Ailtona Krenaka jde o vzpouru lidství proti kořistnickému přístupu ke světu.

Krenakové žijí na středním toku řeky Doce v brazilském státě Minas Gerais, v oblasti dnes nazývané Quadrilátero Ferrífero. Název státu znamená v překladu Obecné doly a datuje se do počátku 18. století, kdy objev zlata a diamantů vyvolal v tehdejší portugalské kolonii těžební horečku. Jméno oblasti by v češtině znělo „Železonosný čtyřúhelník“, což odkazuje na fakt, že odsud pochází 48 procent brazilské železné rudy. Oba názvy se zrodily v mysli lidí, pro které je příroda především zdrojem surovin, jež lze někde co nejlevněji získat a jinde co nejdráž zpeněžit. Na jedné straně je člověk, na druhé příroda chápaná jako „naleziště“.

Indiáni byli ovšem v Minas Gerais dávno před doly. Právě odsud pochází nejstarší lidská lebka nalezená na americkém kontinentu. Patřila asi dvacetileté ženě, již vědci pojmenovali Luzia a na základě její DNA nedávno prokázali příbuzenství lidí, kteří tu žili před víc než 11 tisíci lety, s ostatními domorodými obyvateli Ameriky.

Zatímco portugalská koruna vedla proti Botokudům, z jejichž východní větve Krenakové pocházejí a k nimž se vztahují jako ke svým předkům, až do 19. století „spravedlivé války“, dnes jsou Indiáni – a zdaleka nejen ti amazonští – obětí bezohledného plenění země těžařskými společnostmi a zemědělskými podnikateli. Když se v roce 2019 v dole poblíž města Brumadinho protrhla už druhá odpadní nádrž na řece Doce, zaplatilo to životem na 270 lidí a uvolnilo se 12 milionů metrů krychlových bahna a vody kontaminované toxickými látkami. Z šest set kilometrů dlouhého úseku řeky Doce, která byla nejen pro Krenaky zdrojem potravy, zmizel život a dosud se neobnovil.

 

Zbavit rybu kostí

Tragédie na řece Doce ale nezůstává v povědomí lidí jen jako jedna z vůbec největších brazilských průmyslových katastrof. Na počátku 20. století vyburcoval veřejné mínění Euclides da Cunha, když v monumentálním eseji Os sertões (Vnitrozemí, 1902) vylíčil absurdní vyhlazovací válku vedenou brazilskou armádou proti bezzemkům v hloubi bahijského sertãa. Na počátku 21. století se řeka Doce stává symbolem predátorského myšlení a chování moderní civilizace díky reflexi Ailtona Krenaka (nar. 1953), jednoho z nejvýznamnějších brazilských indiánských myslitelů současnosti.

Číst a psát se Krenak naučil v osmnácti a první třídu absolvoval až ve dvaceti letech, dva roky poté, co jeho rodinná skupina opustila vymezenou rezervaci a vydala se na hranice brazilského státu Paraná s Paraguayí. Řekl o tom: „Psát a číst pro mě není o nic větší ctnost než chodit, plavat, lézt na stromy, běhat, lovit, plést košíky, vyrábět luky, šípy nebo kánoe… Soudím, že když si nějaká kultura vybere jednu z těchto činností jako něco, co má hodnotu samo o sobě, upře občanství tisícovkám lidí, kteří s psaním a čtením nemají nic společného… Když jsem přistoupil na to, že se naučím číst a psát, pojal jsem gramotnost, jako když si koupíte rybu s kostmi. Kosti jsem odstranil a vybral si to, co jsem chtěl. Myslím, že dnes musí většina dětí, které se chodí alfabetizovat do školy, spolknout rybu s kostmi a se vším všudy. Takové vzdělání nenaplňuje to, co od něj očekávají jako lidské bytosti, a znásilňuje jejich paměť. V naší tradici dítě saje znalosti svého lidu z praktického soužití, z toho, co se zpívá a vypráví.“

 

Zítřek není na prodej

Od osmdesátých let se Ailton Krenak, vyučený grafik, věnuje výhradně indiánskému hnutí. Roku 1980 se aktivně zasazoval o vznik Svazu domorodých národů (UNI), první celobrazilské organizace spojující Indiány. Koordinoval jeho vydavatelství a v jeho rámci založil Centrum domorodé kultury. V podkomisi pro černochy, domorodé obyvatelstvo, postižené a menšiny se podílel na vypracovávání nové, posttotalitní ústavy. Do povědomí veřejnosti se zapsal roku 1987 svým projevem v Národním ústavodárném shromáždění, do něhož nebyl zvolen žádný indiánský poslanec. Na znamení smutku a trpkosti si během proslovu v bezchybně padnoucím bílém obleku na protest proti útokům na navrhovanou emancipaci domorodých obyvatel po indián­sku potřel tvář černou genipovou barvou. Ústava nakonec právo Indiánů žít jako národy s vlastní kulturou, územím a způsobem života právně zakotvila. V polovině osmdesátých let se Krenak ve snaze zabránit pustošení amazonské přírody podílel na založení Svazku pralesních národů, který v čele s Chikem Mendesem, zavražděným roku 1988, spojil sběrače kaučuku s indiánskými etniky.

Spolu s jeho celoživotním angažmá ve prospěch domorodých obyvatel a životního prostředí mu knihy Ideias para adiar o fim do mundo (Nápady, jak oddálit konec světa, 2019), O amanhã não está à venda (Zítřek není na prodej, 2020) a A vida não é útil (Život není k užitku, 2020), překládané v mnoha zemích světa, v roce 2020 vynesly prestižní Cenu Juca Pato pro intelektuála roku. Kdo by ale v záznamech jeho přednášek, nesoucích pečeť orálního výrazu, hledal popis specificky krenackého způsobu života, hledal by marně. Najdeme v nich především perspektivu Indiá­na, který je výborně obeznámen se západní kulturou a stavem dnešního světa, ale rozhodl se vrátit vstupenku do spolku zvaného „lidstvo“, již Indiánům výměnou za jejich identitu od 16. století v různých variacích vnucuje moderní svět. Jako příslušník jednoho z indián­ských národů totiž nespatřuje žádný důvod pro to být „v klubu, který povětšinou omezuje naši schopnost vynalézavosti, tvořivosti, existence a svobody“.

 

Jsme tu a nikam nepůjdeme

„Jak zdůvodnit, že jsme jedno lidstvo,“ ptá se Krenak, „když z tohoto lidstva minimálně sedmdesát procent nemá možnost elementárně být?“ Když se tato pomyslná kategorie dělí na osvícené lidstvo a zatemněné podlidstvo, sestávající z těch, kteří stále ještě primitivně lnou k organismu zvanému země? Když podél cesty jednosměrného pokroku zůstali ležet všichni ti, kteří se nehodili do krámu? Když pro Indiány na rozdíl od „osvícených“ není podstatný rozdíl mezi skálou, řekou, zvířetem a člověkem? Jméno Krenak se ostatně skládá ze dvou částí: kre znamená „hlava“ a nak „země“: Krenakové jsou hlavou země, kterou jim jako místo jejich původu odevzdali předkové.

Ailton Krenak jasnozřivě pochopil, že dnes se „musí probrat všichni“, protože pokud dřív platilo, že je ohrožen smysl života a sama existence Indiánů, pak dnešní svět, v němž se všechno proměnilo ve zboží, představuje ohrožení úplně pro každého. Konzumní svět totiž nespotřebovává jen přírodní zdroje, spotřebovává i lidské duše. V mixéru monokulturního myšlení nakonec ze všech zůstane jednolitá masa.

Od tragédie v Brumadinhu Krenakové na svých čtyřiceti čtverečních kilometrech půdy žijí jako znamení. Na rozdíl od jiných podlidí, které brazilská těžařská společnost Vale ve spolupráci s angloaustralskou BHP Billiton evakuovala, zůstali tam, kde vždycky byli. „Chceme zůstat na místě pohromy. ‚Ale vždyť nemáte vodu!‘ No a co? ‚Ale vždyť nemáte co jíst!‘ No a co? ‚Ale vždyť tady můžete umřít!‘ No a co? Víme, že tohle místo dostalo hluboký zásah, proměnilo se v dějiště zkázy, ale my jsme tu a nikam nepůjdeme. Děláme tím problémy, ale jen pokud v tom stavu vytrváme, můžeme poskytnout odpověď při plném vědomí. Při vědomí těla, mysli, při vědomí toho, že člověk je to, co je, a že se rozhodl jít za zkušenost přežívání… Musíme mít odvahu být radikálně živí a nehandrkovat se o přežití. Pokud budeme dál požírat planetu, přežijeme všichni už jen den.“

Autorka je portugalistka.

 

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.