Krása na konci světa - literární zápisník

Jsou tam zvířata a já mám ráda zvířata, takže se mi to líbí. Řekla mi má múza, když za dlouhé cesty tramvají přečetla novou sbírku Romana Polácha s dlouhým titulem Délka života ve volné přírodě. Kocour, kavka, včely, ohnivá kočka, pochůzkáři havrani, rozvědčík vrabec, poplašná zpráva od jiřičky… Ano, jsou tam zvířata, ti nenápadní, důtkliví průvodci lidských chvil, lidského snažení, ať už dopadá, jak chce. Souputníci diskrétní, z principu k člověku lhostejní, vlastně už ani nejde o lhostejnost, ale zkrátka o jinakost, zvířata obývají společný svět jinak. Sdílejí s námi svou jinakost – a tak nás možná vždy nechají znovu a hlouběji prožít naši stálou touhu po nějakém jiném, poztráceném já. „Jakmile jsme všichni v práci/ zaplní ulice zvířata“ – zvířata jako přirozená rovnováha, zvířata vyvažující naši pošetilou důležitost, ustavičné snažení, jehož se nedovedeme zbavit, ba vzali jsme je za své, až začalo představovat naši ctnost a lidskou slušnost. Náš řád, o němž však zvířata nevědí nic.

Je tam ovšem i opilý vítr, neurvalý vítr, co šílí, toho si všímej! šeptá mi můj démon. „Opilý vítr (­…), který tě chrání před slušností světa“ – to je tak přesné! jásá démon. Zatímco zvířata jsou míra něhy všeho, něhy všech věcí, vítr je pro změnu ztělesněním bezuzdného, bezohledného prázdna. Obscénní, neslušná nicota za vším. Vítr šílí, městská vyhláška varuje před silnými poryvy větru… Je třeba sklidit zahradní nábytek. Roman Polách rád a bohatě vnímá smyslový svět, ale zároveň ho přitahují záchvěvy světů za všemi smysly. Chvíle, kdy člověka cosi uchopí za obě ramena, prý vítr, ve skutečnosti prochvění až odněkud z hloubi času, jejž zde prožíváme, jenž nás naplňuje dychtěním a okouzlením, ale i vědomím neuchopitelnosti, nesrozumitelnosti, neklidu, jenž je ustavičně pod vším přítomen.

Jsou tam i andělé… připomene nesměle můj anděl. Jsou to přitom andělé docela robustní, věcní, nabírají neobvyklých podob. Spí v trolejích tramvají. Vtělí se nejen do zvířat, ale třeba i do zvuků domu, do té „plísně domova“ a sousedského spolužití. „Andělsky zabouchl kdosi na chodbě dveře…“ – A vzápětí domovní šachtou už jen dlouze doznívala křídla. Opakovaně se tu vynořuje Markéta, andělský ženský prvek, družka a společnice ve vnímání a obhlížení světa. Anděl tiše samozřejmé naděje: „Buď tu se mnou/ ještě to není vůbec vše/ co naše oči společně zahlédnou.“ Jde o lásku natolik přirozenou a zažitou, že se v nás paradoxně náhle vynořuje jako „nečekané zjištění“. Někdy se v anděly mění i okolní lidé, byť ti v sobě zároveň vždy nesou i latentní hrozbu, úzkost, znejistění. „Na stadionu parku tolik diváků/ až se z toho svírá srdce“.

Ale co všelijaké ty genitivní metafory, kterých je ve sbírce plno? A vůbec – není Polách někdy zbytečně doslovný? „Tašky s nákupem těžkým jako život“ – to jaksi přece jen uznej… tváří se kysele můj vnitřní Šalda. Nemusím zrovna genitivní metafory, i když „jezevčík podzimu“ docela potěší. Méně už „artilerie listů“ nebo „kobylinec slunce“ – potřeba překrývat jeden svět jiným (tím imaginativním přece!) na můj vkus z genitivních metafor většinou nepříjemně trčí. Můj vnitřní Šalda už zase hraje svou úžasně důvtipnou hru: Jezevčík podzimu? Zkus to naopak: Podzim jezevčíka! „Báseň tmy“? Ne – tma básně! „Milénia asfaltu“? Ne – asfalt milénií! Naopak je to vždycky lepší, uznej! Tváří se vítězně, můj vnitřní Šalda. Snažím se ho utišit; nedá to moc práce, s léty je čím dál smířlivější.

A co „betlémské světlo kapitalismu“ – to přece už není jen genitivní metafora, ale opravdový statement, obrazný náčrt zbědovaného stavu světa! propaluje mě zrakem můj vnitřní utopista. Spolu s vnitřním Šaldou ochotně přitakáme. Poláchovou sbírkou opravdu prochází tiché, ale vytrvalé punkevní vědomí sklonku tohoto světa, v němž jsme se octli zprvu docela nevinně, jenomže dřív, než se rozkoukáme, jsme najednou vinni vším a nevíme, jak z toho ven. Společný okolní prostor stále obývají svobodná, tolik jiná zvířata, ptáci, havran rozkročený proti mně „jako kovboj“, kočka prosmyklá pod dodávkou – jenže zároveň „namísto řeky/ tady hučí zkurvená auta“… Společný prostor se hroutí, něco se pokazilo a není jasné, zda kontakt s původní přirozeností bude ještě možné navázat. Poláchovou všednodenní poezií neustále prochvívá skrytá apokalypsa, smutná cizota něčeho, co je zároveň tak blízké.

Mé vnitřní dítě však na nic nehledí a spolu s děckem z jedné Poláchovy básně se těší na cestu s maminkou do zoo: „Bude tam slon, a bude tam hroch, a bude tam páv…“ Jenže sám básník už není dítě, i když jako by se za sebou­-dítětem neustále ohlížel. Těšení je stále stejné, dětsky nezkažené, ale senzitivita už jiná, zjitřenější, protkaná deziluzí, prodchnutá vnímavostí k neklidně napjatým švům a trhlinám všeho kolem: „Zaslechneme vedle aut zneklidňující psí štěkot –“

Má vnitřní existenciální karyatida dlouho mlčela, teď si však přece jen uvolní hrdlo. Mno, jsou tam samozřejmě ty momenty, kdy už nejsme ani dítě, ani dospělý, jsme docela bez věku a sami, nepatříme ani ke zvířatům, ani k lidem, jsme jen podivuhodní návštěvníci tohoto prostoru, v němž nám čas od času podivuhodně zatrne: „V mírném větru pokládám ruku na záda nevinného psa/ pruh srsti intenzívně hřeje.“ Ten pes, to je má – ztracená, ztrácená? – nevinnost, ta srst mateřské ujištění, že jsem zde přece jen na správném místě, alespoň na okamžik, hřejivost psí srsti je věčným hledáním mé vytoužené jinakosti, jež musí být na dotek blízko… A dost, stačilo, vnitřní existenciální karyatida zas zmlkne. Zatímco má múza pohladí rezavého kocoura na klíně, vzdychne a přitaká. Ano, všechno je krásné, „jako by měl přijít konec světa“. A on přichází, každý přec máme svůj vlastní konec světa. Každý hledíme vstříc jednomu společnému konci. Konec světa, lidský i ptačí.

Všichni se odmlčí. Pak můj vnitřní věštec ukáže prstem do knihy a hlesne: „Havran zavelel k odletu.“

Autor je básník, hudebník a literární kritik.