Krása na konci světa - literární zápisník

Jsou tam zvířata a já mám ráda zvířata, takže se mi to líbí. Řekla mi má múza, když za dlouhé cesty tramvají přečetla novou sbírku Romana Polácha s dlouhým titulem Délka života ve volné přírodě. Kocour, kavka, včely, ohnivá kočka, pochůzkáři havrani, rozvědčík vrabec, poplašná zpráva od jiřičky… Ano, jsou tam zvířata, ti nenápadní, důtkliví průvodci lidských chvil, lidského snažení, ať už dopadá, jak chce. Souputníci diskrétní, z principu k člověku lhostejní, vlastně už ani nejde o lhostejnost, ale zkrátka o jinakost, zvířata obývají společný svět jinak. Sdílejí s námi svou jinakost – a tak nás možná vždy nechají znovu a hlouběji prožít naši stálou touhu po nějakém jiném, poztráceném já. „Jakmile jsme všichni v práci/ zaplní ulice zvířata“ – zvířata jako přirozená rovnováha, zvířata vyvažující naši pošetilou důležitost, ustavičné snažení, jehož se nedovedeme zbavit, ba vzali jsme je za své, až začalo představovat naši ctnost a lidskou slušnost. Náš …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě