Pohled na opilost je v rámci tradičního rozdělení rolí muže a ženy silně diferencovaný. Muž pije na kuráž, žena z nudy nebo ze zoufalství. Ten muž pak usne někde v koutě, zatímco žena jde a zadusí své děti, anebo se (ještě ráda!) nechá znásilnit. Tak a podobně se to obvykle vypráví.
Spleť z alkoholu, násilí a sexu najdeme už v příběhu o zrození národa, jak ho poskládal Kosmas v první čtvrtině 12. století. Důležitou zastávkou na cestě od praotce Čecha ke svatému Václavovi se u něj stává dívčí válka; konflikt mezi pohlavími, který v deváté kapitole první knihy Kosmovy kroniky začíná jako sportovní utkání. Dívky, dospívající v těch dobách „bez jha jako Amazonky“, si pro sebe stavějí hrad Děvín. Rozvášnění muži budují nedaleko svůj vlastní hrad. Potyčky končí nerozhodně, trvá rovnost sil, až se nakonec obě strany smíří. Na oslavu uspořádají hostinu, která vesele a „při hojném pití“ směřuje k očekávatelným koncům: „V tom z nich zatroubil jeden, a tím jim znamení dával, řka: Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili, vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí. A ihned unesl každý jednu dívku…“ Oddíl je uzavřen konstatováním: „A od té doby po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů“ (cituji z překladu Karla Hrdiny a Marie Bláhové).
Je po rovnosti. Na hřbetech žen roste český stát – díky pití, které mužům dodalo odvahy a vybičovalo v nich touhu, zatímco dívky oslabilo. Alkohol působí na každého jinak, ale pijí všichni.
Spletitější líčení dívčí války se najde ve Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Tam se od sebe pohlaví neliší tím, co s nimi alkohol dělá, ale vůbec svým vztahem k němu. Ve válce (doopravdy krvavé) mají dlouho navrch dívky. Jejich vůdkyně Vlasta, která po smrti kněžny Libuše touží obnovit v Čechách ženskou vládu, sebevědomě volá: „Podbímy pod sě ty bradaté kozly! Kteráť leží na nich moc? Zapíjejí se – na každú noc.“ Ženy oproti tomu zůstávají vražedně střízlivé. Aby to tak zůstalo, Vlasta dívčím bojovnicím stanoví „v pití smieru“ (uměřenost), aby „tlustosti zbyly, čerstvy a múdry byly“. Straight edge bojovnice pak hladce vítězí nad svými manžely, bratry a otci, kteří jim nejsou schopni bránit v odjezdu na Děvín. Nejprve se ozbrojeným ženám přihlouple smějí a pak hynou v jejich rukou.
I u „Dalimila“ válka dopadá stejně jako u Kosmy, celé je to ale napínavější. Teprve když Vlasta ovládne zemi a vyhlásí mír, podaří se abstinujícímu knížeti Přemyslovi dívky pod záminkou jednání vlákat na Vyšehrad. Tam muži naloží se ženami nám známým způsobem. Když se Vlasta dozví o tom, co se stalo, rozzuří se, nepromyšleně vytáhne z Děvína do bitvy a je přemožena. Válka končí.
Ženy tu nejsou mužům nebezpečné svou iracionální tělesností, ale naopak schopností rozumně uvažovat, nepropadnout hračkám mužů. O tom, nakolik je taková představa ženy pro muže ohrožující, možná svědčí i to, že Přibík Pulkava z Radenína, dvorní kronikář Karla IV., situaci obrací, ač jinak od Dalimila opisuje kdeco. Nepředstavuje ženy střízlivé a svobodné, ale naopak opojené a spoutané mocí kouzelného nápoje, který jim Vlasta na počátku podává. Ze střízlivé ženy jde příliš velký strach.
A také: když žena jednou vyhlásí mír, těžko se bude vracet do pozice, v níž by mohla znovu vyhlásit válku. Jako by jí pak jako jediná možnost zůstal hněv. Kozlům s lahvemi, meči a klíči v rukou se to bude líbit.