Marija Stěpanovová se svou rozsáhlou prózou Památce paměti prorazila nejen na ruské, ale i na světové literární scéně. Vzpomínání na rodinné kořeny je tu neustále problematizováno a prokládáno zdánlivě nesouvisejícími příběhy, které poukazují na mnohost způsobů práce s pamětí.
Dílo Památce paměti (Pamjati pamjati) vyšlo v Rusku v roce 2017 a záhy vyvolalo opravdové pozdvižení. Nejednalo se o autorčinu prvotinu, Marija Stěpanovová už dříve vydala několik básnických sbírek a esejů. Zároveň se ale právě díky této knize dostala na shortlist mezinárodní Bookerovy ceny za rok 2021. Její jméno se tak ocitlo mezi zavedenými autory současné ruské literatury, jako je Ljudmila Ulická nebo Vladimir Sorokin.
Stěpanovová se v próze o rozsahu čtyř set sedmdesáti hustě vysázených stran zaměřuje na své židovsko-ruské kořeny. Postupně vyzkouší a vystřídá několik rovin vyprávění: přepisuje rodinný archiv, který se skládá z dopisů, pohlednic a jiných upomínkových předmětů, líčí vlastní dlouhou cestu k napsání knihy, tyto pasáže pak prokládá bystrými úvahami o umění, literatuře či historických osobnostech a celou pestrou směs postupně splétá do jednoho klubka vzpomínek na rody Ginzburgů, Gurevičovů a Stěpanovových. V žádném případě nepodává rodinný příběh jako hotovou a neměnnou věc – jde spíše o živou substanci, která se umí proměňovat a nabývat nových, hlubších významů. České vydání doplňuje doslov rusistky a překladatelky Aleny Machoninové, která text zasazuje do událostí, jež rozhýbaly ruské veřejné mínění v době kolem dokončení českého překladu počátkem roku 2021, a přibližuje čtenářům literární cestu Mariji Stěpanovové i význam její knihy.
Zmrzlá Charlotta
V prvních dvou částech se kapitoly nepravidelně střídají s autentickými dokumenty, popisky fotografií a pozorováním předmětů každodenní potřeby, které kdysi sloužily autorčiným předkům. Objevují se zde i samostatné kapitoly, v nichž postupně přicházejí na řadu působivé eseje o fotografech Rafaelu Goldchainovi a Francesce Woodman, o spisovatelích Marině Cvetajevové a Osipu Mandelštamovi, o výtvarnících Josephu Cornellovi a Charlottě Solomonové a řadě dalších tvůrců.
Na obálce ruského vydání se objevuje i zobrazení jiné slavné Charlotty, jejíž příběh Stěpanovová vkládá do prvních dvou částí knihy. Někdejší popularita německých porcelánových panenek se tu pojí s textem amerického spisovatele Seby Smitha z roku 1843. Ten podle novinové zprávy sepsal krátkou báseň o mladé dívce jménem Charlotte, která v předvečer Nového roku vyrazila na svůj první ples. Nechtěla si však pomačkat šaty, vydala se na slavnost bez zimního oblečení a po cestě zmrzla. O něco později se ve Spojených státech začalo obyčejným malým porcelánovým panenkám z Německa říkat „zmrzlé Charlotty“ kvůli jejich podobě se ztuhlým mrtvým tělem. Jde jen o jeden z mnoha desítek příběhů a úvah, jež Stěpanovová zapojuje do své rozsáhlé knihy. Nikdy ale nemají samoúčelný charakter, naopak i tyto pasáže zapadají do velkého příběhu paměti, což potvrzují v textu několikrát opakovaná slova Karla Krause (ve volném překladu Mariny Cvetajevové), že se „všechno rýmuje“.
Poslední, třetí část, která představuje už souvislejší rodinné vyprávění, ve čtyřech závěrečných kapitolách propojuje všechny aktéry. Čtenáři, kteří touží po rychlém dějovém spádu, by se pravděpodobně dokázali spokojit jen s tímto oddílem, zůstali by však ochuzeni nejen o spoustu zajímavých myšlenek, ale i o komplexnější pohled na rodinnou historii Mariny Stěpanovové. Proto si Památce paměti rozhodně zaslouží pomalé čtení.
Paměť je nepřátelská
Kniha nese jednoduchý podtitul „Romance“, čímž rozehrává další hru se čtenářem, který by v ní marně hledal sentimentální podtóny nebo spletitý milostný příběh. Jedná se především o psaní jako splnění slibu vlastnímu já, psaní jako záznam vědomí a zároveň osvobozující akt nejen ve vztahu k rodinným příběhům, ale i k historii, místům a idejím. Postřehy, úvahy i rodinné dokumenty se postupně třídí a proměňují ve slova – jejich cílem nicméně není ani tak vzkříšení památky, jako spíš rozjímání nad způsoby práce s pamětí a pošetilostí přístupů, které vedou k pouhé katalogizaci dávno zapomenutých příběhů. Proto se autorka nebojí polemizovat s historiky nebo autory vzpomínkových próz a staví se na obranu slavné Mandelštamovy knihy Halas doby (1925, česky 1992), z níž cituje větu „Paměť je nepřátelská, nepracuje na oživení minulosti, ale na jejím zrušení“. Za sebe navíc dodává, že čím méně může o svých příbuzných říct, tím jsou pro ni dražší.
Autorka je komparatistka.
Marija Stěpanovová: Památce paměti. Přeložila Alena Machoninová. Akropolis, Praha 2021, 504 stran.