Do prozaických i esejistických textů W. G. Sebalda zásadním způsobem zasahují fotografie krajin, věcí i lidí. Autora fascinuje schopnost média uchovávat zachycené objekty tím, že je umrtví. K čemu odkazuje tento úžas? A jak se s ním vyrovnává spisovatelův poslední román Austerlitz?
Když se Jacques Austerlitz, hlavní postava Sebaldova posledního románu Austerlitz (2001, česky 2009), vydává do Prahy, aby zde pátral po neblahém osudu svých rodičů za protektorátu, nalézá vedle vágních vzpomínek, většinou vyvolaných abstraktními městskými strukturami, pramen paměti vskutku živoucí, byť ne zcela spolehlivý – svou starou chůvu Věru Ryšanovou. Spolu si pak prohlížejí dvojici fotografií, které „čirou náhodou“ vypadly z Balzacova románu Plukovník Chaubert.
Dva obrázky
První snímek zachycuje muže a ženu na divadelní scéně, jejíž kulisy zobrazují horské údolí sevřené zasněženými skalisky. Věra se zprvu domnívá, že se jedná o Austerlitzovy rodiče Agátu a Maxmiliána, pak ale usoudí, že jde spíše o neznámého impresária a jeho asistentku. Následně uvažuje, co mohli „v tak hrozivých kulisách“ uvádět za divadelní part – snad Viléma Tella, Náměsíčnou či „poslední hru od Ibsena“, načež po chvíli ticha promluví …
