Sandro Veronesi
Kolibřík
Přeložila Alice Flemrová
Odeon 2021, 344 s.
V posledních letech rád nahodile čtu současnou italskou literaturu – někdy příjemně překvapí, jindy uhrane a nadchne. Kolibřík Sandra Veronesiho patří do druhé množiny děl. Promyšleně konstruovaný román je pronikavou sondou do současných životů, která ohledává obtížnost lásky k rodinným příslušníkům i jedovaté působení fatálních citů, jimž se nelze poddat, ale ani není možné se přes ně přenést. Titulní Kolibřík je dětskou přezdívkou hlavního hrdiny, doktora Marca Carrery. Ten během svého života sportoval, objížděl evropská kasina, přišel o sestru, zázračně unikl smrti, založil rodinu, která se mu rozpadla, a ve stáří vychovával svou vnučku, pojmenovanou podle mangy Osamua Tezuky. Výčet dílčích příběhových segmentů ale není podstatný. Zásadní je přesah, k němuž se dostáváme rafinovaně dávkovaným napětím plynoucím z tragédií, jimž protagonista musel v životě čelit. Čtenář je do děje vtahován postupně, čemuž napomáhá kromě autorovy stylistické zručnosti také střídání časových rovin mezi lety 1960 a 2030. Klíčová se ukazuje hrdinova schopnost být věrný sobě samému a setrvávat na jednom místě, což je v nestálé době plné pohybu vzácná vlastnost. V závěrečných kapitolách nacházíme povědomý svět, který je ovládán všeobecným rozkladem a fluidností takzvané svobody, jež se proměnila „v nepřátelský, zuby cenící a neodpustitelně množný pojem“. Konec však navzdory všemu, co selhalo, příjemně překvapí téměř utopickou vírou v budoucnost. Moc hezká kniha.
Karel Kouba
Vít Slíva
Bóje
Odeon 2021, 80 s.
Živá je na básních Víta Slívy snad jen jeho zvláštní, netrpělivá vulgarita a frenetické přehánění. A ta vulgarita je na rubu podlepená demonstrativní cudností, bez níž by si přece uvědomělý hříšník netroufl do světa vystrčit ani nos: budu si hřešit, jak chci; svou vinu pak přiznám kdykoli. A musím přehánět, protože mě krása ruku v ruce s láskou a smrtí zachvacuje s takovou intenzitou, až to bolí, a já si nedovedu ulevit jinak než napsat báseň, totiž zahrát si sám se sebou a sám před sebou hru na osobní výpověď doopravdy. Abych se nezbláznil, abych se pohnul k pochopení. Jenže jedinečná zkušenost, o jejíž tíze nelze pochybovat, mění se pod rukama básníka v krásný ornament. A tak i v Bójích čteme obřadně strnulé, do sebe zahleděné verše, které dobře znějí i dobře vypadají, které se kochají knihomluvou a slábnou archaismy, říkají pravdy a úplně proti své vůli nastolují útěšné bezčasí trpkého času, přizdobené hledanými rýmy („Klít jménem Vít?“). A ono tu mezitím běží o smrt, lépe, o život. Člověk se každé ráno popadá za hlavu v „hemžení vteřin“, nehlídá se, nehledí na obchodnický stud, jeho mysl stíhají opravdové, pošetilé nápady (chce líbat mrtvou přes víko rakve). A básník? Staví se zhurta proti smrti, vysmívá se, a přece své verše nakonec pokaňhá literárností. Zřejmě tu působí ono kouzelné vědomí „býti básníkem“, které Slívovi přirostlo k hrudi natolik, že se na obálce své nové básnické sbírky nechává titulovat jako „žijící klasik“. A láska, smrt a krása jsou jinde.
Martin Lukáš
Joan-Lluís Lluís
Zabil jsem generála Franca
Přeložil Michal Brabec
Bourdon 2021, 284 s.
Joan-Lluís Lluís (viz A2 č. 5/2020) se narodil v Perpignanu, v katalánském kraji, který už od roku 1659 patří Francii. Jeho hladce psaný (a stejně tak přeložený) román je koncipován jako vzpomínky Agustího Vilamata, jednookého mladíka milujícího katalánštinu, jenž během španělské občanské války působil v Barceloně jako korektor propagandy, po porážce republiky prchl do Francie a postupně se z něj stal ostřílený partyzán-filolog se zájmem o synonyma. Příběh lze vnímat jako procházku po neuralgických bodech katalánské identity se zvláštním zřetelem k severním, dávno pofrancouzštěným okresům, a to v žánru alternativní historie. Generál Franco tu vyhlásil válku Spojencům, byl spolu s Hitlerem a Mussolinim poražen a shodou okolností se na jaře 1945 stal prvním a posledním frankistou, jejž partyzán Agustí připravil o život. Nezastřelil ho při dechberoucí přestřelce, ale prozaicky ho popravil ranou do spánku u zdi kurníku. Té scéně dominuje vyčerpání. Všechno mohlo být jinak, ale není – což je pocit, který čiší z celé knihy. Severní Katalánci se mohli spojit s jihem, ale ne, oni chtějí zůstat u Francouzů. Churchill mohl být spolehlivější spojenec a vymoci pro jižní Katalánce samostatnost. Franco mohl být slavně souzen v procesu, který by podpořil katalánskou věc. Nic z toho se neděje. Katalánci se musí spokojit s ukoptěnou autonomií, válka končí, naděje spočívá jen ve slovech. A právě z nich se na poslední stránky knihy rozlévá zvláštní slast. Dost smutná a trochu provinilá.
Matouš Jaluška
Michaela Janečková, Irena Lehkoživová (eds.)
Karel Prager a Družstvo pro výstavbu rodinných domků s ateliéry
Archiv výtvarného umění 2021, 156 s.
Architekt Karel Prager je známý hlavně jako autor monumentálních veřejných staveb, během své kariéry ale vytvořil také řadu menších realizací. Příkladem je jedenáct rodinných domů v pražském Braníku, které v první polovině sedmdesátých let navrhl pro své přátele z uměleckých kruhů. V unikátním a dodnes poměrně zachovaném souboru žili manželé Kolářovi, Karel Malich, Vladimír Preclík se Zdenou Fibichovou a další výtvarníci. Povedená a graficky originální publikace se podrobně věnuje historii vzniku domů a jejich architektonické podobě. I díky rozhovorům s pamětníky a archivním rešerším se autorkám podařilo shromáždit úctyhodné množství materiálů. Nechybějí plány ani desítky soukromých fotografií interiérů a jejich původních obyvatel včetně psů, v popiscích poctivě jmenovaných. Současnou atmosféru přibližuje fotoesej Petra Faba. Kniha dokumentuje jednu nadprůměrnou ukázku architektury sedmdesátých let, především ale seznamuje veřejnost s dosud opomíjenou částí Pragerova díla. Nabourává také rozšířenou představu, která architekturu minulého režimu spojuje zejména s výstavbou sídlišť. Jak ukazuje ve svém textu Eva Novotná, v některých letech bychom přes polovinu nových bytů našli v rodinných domech, z nichž velká část vznikla v rámci bytových družstev – podobně jako Pragerův branický areál. Autorky tak i na malé ploše dokázaly vyvrátit řadu mýtů o architektuře a politice bydlení druhé poloviny 20. století.
Alžběta Medková
Slalom
Režie Charlène Favierová, Francie 2020, 93 min.
Premiéra v ČR 25. 11. 2021
Celovečerní debut francouzské režisérky Charlène Favierové Slalom je komorní drama soustředěné na dvě postavy – patnáctiletou Lyz a jejího trenéra Freda, který v ní svou nesmlouvavostí probudí touhu podstoupit tvrdý výcvik a stát se špičkovou lyžařkou. Zároveň ji ale během tréninku několikrát donutí k sexu, což ona v danou chvíli přijme s podobnou směsí instinktivního odporu a potřeby obstát, s jakou se dosud stavěla k jeho drsným výcvikovým metodám. Slalom není černobílý příběh o znásilnění, i když evidentně zachycuje sexuální predátorství. Žánrově se blíží spíše těm filmům o dospívání, v nichž mladá hrdinka vstupuje do světa dospělých prostřednictvím kruté lekce, která ji vyléčí z dosavadních iluzí. Teenagerský film je to i v tom, že se do velké míry týká sexu – nicméně tenhle motiv Favierová obrací naruby a místo úsměvných trapně nemotorných prvních zkušeností se zajímá o dynamiku dominance a podvolení, která je se sexualitou spojená. Lyz je středobodem různých sexuálních návrhů a útoků nejen od Freda, ale i od dalších účastníků a účastnic výcviku. Teprve s Fredem ale naplno prožije zkušenost nerovnosti. Slalom je debutantsky úsporný, a to ke svému prospěchu. Soustředí se na dané prostředí, jednoduchý příběh a malý počet postav ztvárněných relativně známými herci (hvězda filmu Genesis Noée Abita, stabilní protagonista frankobelgických artových filmů Jérémie Renier), ale tento mikrokosmos dokáže suverénně ovládnout.
Antonín Tesař
Renée Green
Inevitable Distances
KW Institute for Contemporary Art, Berlín, 23. 10. 2021 – 9. 1. 2022
Berlínská galerie KW představuje dílo americké vizuální umělkyně Renée Green, jež je vnímáno i jako most mezi Evropou a USA. Green se ve své tvorbě věnuje zpochybňování mocenského postavení kulturních institucí a činí tak jazykem sociálně kritického postkonceptuálního umění. Na výstavě se promítá dvojportrét ED/HF (2017), v němž se autobiografie Renée Green prolíná s osudem německého filmaře Haruna Farockého. Jde o fragmentární filmovou koláž osobních reflexí migrace a dědictví diaspory, sestavenou ze současných i archivních materiálů. Umělkyně zároveň tematizuje technologii reprodukce obrazu pomocí sebereferenčních záběrů na proces editace. Podle Green jde o úvahu o „postživém“ okamžiku. Se specifickou časovostí záznamů pracuje autorka i v instalaci Import/Export Funk Office (1992–1993). Jde o rozsáhlý archiv hiphopové subkultury pojatý jako dokument o africké diaspoře. Zahrnuje 25 hodin filmových a zvukových záznamů, časopisy, fotografie nebo plakáty. Stovky nahrávek různých interpretů si můžeme poslechnout v očíslovaných „Funk Stations“, připomínajících boxy pro vězeňské výslechy. Tlačítky na mp3 přehrávačích se tak pomyslně posouváme po časové ose žánru. Tento hudební archiv emocí velmi přímočaře zprostředkovává naléhavost umělecké a politické výpovědi o nerovnosti. S ohledem na reálné návštěvníky výstavy je otázkou, do jaké míry může být tato zkušenost sdílená. Neměly by kulturní instituce více spojovat reflexi nerovností s lokální situací?
Kristina Láníková
Musaši Entertainment Company
Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc
Alfred ve dvoře, Praha, psáno z reprízy 24. 11. 2021
Úvodní několikaminutový obraz představení Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc, v němž je pohyb dvou postav osvětlován rytmickými světelnými šlehy křesadla, vyvolává pochybnosti: „Ach jo, snad se to ještě rozjede…“ Jenže brzy se ukáže, že je to stejně jalové přání jako klást nároky eposu na haiku básníka a samuraje Mizuty Masahideho, který je autorem veršů v názvu inscenace. Místnímu divákovi nezbývá než se podvolit podivné poetice a trhle zemitému humoru souboru Musaši Entertainment Company, stejně jako pomalému tempu vyprávění, které vlastně nikam nespěje. A nakonec je za to rád: dvě gejši, Tereza Havlová a Veronika Traburová, soustředěně preludují na amplifikované tradiční nástroje noise neurčitého směřování a významu, a Adam Páník a Matěj Šumbera postupně předvádějí souboj samurajů s bokkeny, bezdomovce sbírajícího dlouhými hůlkami odpadky či bezrukého démona, který počůrá celou plochu jeviště. Následují kejkle s dřevěným penisem, zkrátka jeden bizarní výjev střídá další. Je to butó? Nebo spíš kabuki? Nebo pantomimický kjógen? Po tom, co se staneme svědky hororově-komického vytírání podlahy dvěma uklízečkami s dřevěnými maskami, je každopádně jisté, že tenhle všední úkon už nikdy neuvidíme stejnýma očima. A na závěr tip na důstojný rámec divadelního zážitku: ideální je doběhnout rovnou z dója a pak se dorazit nikkou v blízkém komunitním kině.
Marta Martinová
Lorenzo Abattoir
Ostensione
CD, Flag Day Recordings 2021
Na desce Ostensione turínského experimentálního hudebníka Lorenza Abattoira najdeme šest skladeb složených takřka výhradně z ruchů, jež sice mohou být považovány za zvukový odpad, ale zároveň působí tajemně a velmi křehce. Ať už pocházejí z oblasti techniky či každodenních lidských činností, zpravidla jde o zvuky, které jsou v reálném světě často tak tiché, že je potřeba je výrazně zesílit, abychom si jich vůbec všimli. V tomto smyslu mají některé pasáže blízko k fenoménu ASMR (dojem umocňuje nezřetelný šepot ve čtvrté skladbě) a mohou vyvolat až fyzickou slast. Podle doprovodného textu byla většina materiálu nahrána na kazetový rekordér pro nevidomé během „meditačních session v temné místnosti“. Poukazy na tmu či slepotu jsou příhodné, protože album opravdu jako by naznačovalo, že k tomu, abychom něco slyšeli, občas stačí nevidět. Proti ruchům, jež si ponechávají silnou vazbu k okolnímu světu, by se daly postavit prvky odkazující primárně k hudebním žánrům, konkrétně k postindustrialu, dark ambientu a drone music: strojově přesný rytmus s delším dozvukem, tření kovu o kov nebo různé druhy šumu či hučení. Ty jsou naštěstí využívány citlivě a především střídmě, navíc neexistuje jasná hranice, která by ony dvě pomyslné skupiny ruchů oddělovala, pokud se ovšem nejedná o konkrétní, jasně rozpoznatelné zvuky typu škrtání sirek. Charakter nahrávky určuje především všudypřítomná těkavost, ať už v čase (máloco trvá delší dobu) nebo v prostoru (výrazná stereofonie). Krása v pojetí Lorenza Abattoira je zkrátka nestabilní.
Jan Klamm