Poutník Sebald

Literární svědek katastrofy

W. G. Sebald vnesl do prózy svébytnou podobu psaní po katastrofě. Čerpá z kánonu literárních dějin, memoárů i traumatických narativů a vytváří textové mozaiky, v nichž konstruuje postkatastrofické vyprávění jako novou uměleckou formu. Ta se rozprostírá na škále od klasického románu až k fotografickému eseji.

„Moderní společnost je ve stejném stavu jako člověk pohlcený nestvůrou, vzpouzí se v temnotách jejího břicha, nebo jako člověk ztracený v buši či zavedený do labyrintu, jenž rovněž symbolizuje podsvětí: je pln úzkosti, považuje se za mrtvého nebo těsně před smrtí a nevidí před sebou žádný východ z temnot, smrti a nicoty.“ Mircea Eliade neuvádí v knize Mýty, sny a mystéria (1953, česky 1998) tuto depresivní charakteristiku proto, aby moderní společnost odsoudil, nýbrž aby v návaznosti na archaické mýty připomněl přirozenost takového stavu a zásadní roli ozdravných rituálů, se kterými člověk moderní doby ztratil kontakt. Úzkost ze smrti a konce dějin je podle rumunského myslitele nezbytnou součástí lidského života a jako taková byla integrována do rituálního přechodu symbolizujícího vyléčení. Je otázkou, nakolik tento „ozdravný“ narativ po druhé světové válce posloužil k uklidnění černého svědomí samotného autora, jenž byl diplomatem fašistického státu; jisté …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě